Děti jsem nikdy neplánovala. Nechápala jsem obdivné pohledy mých spolužaček, které se rozplývaly nad svými miminky v kočárcích. Všechny děti mně přišly stejné – ubrečený uzlík, který se v tu nejméně vhodnou dobu pokakal a často brečel. Takže na otázky na to, kdy i já se stanu maminkou, jsem odpovídala vyhýbavě s tím, že mám přece ještě hodně času.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Pohodlný život ve dvou
S přítelem jsme žili ve svém bytě, který jsme měli velmi pohodlně a luxusně zařízený. Užívali jsme si toho, že jsme jen sami dva a nikdo další nám do vztahu nezasahuje. Oba jsme měli rodiče na druhé straně republiky a děti jsme nechtěli. Věnovali jsme se sami sobě a také pochopitelně i své práci, které jsme se věnovali na více než sto procent. Kdyby do našeho života mělo vstoupit dítě, byl by to příliš velký zásah. A o to jsme ani jeden nestál.
Volný čas a své dovolené jsme trávili různě. Tu víkend v Miláně, jindy jsme si na otočku zaletěli nakoupit do Londýna nebo do Paříže. Léto jsme pak strávili v USA nebo na Maledivách. V zimě odjeli na hory a sjížděli sjezdovky v Alpách. Peněz jsme měli dost, takže jsme nemuseli šetřit jako jiní v našich letech, co si pořídili děti. Mě takový život bavil a mého přítele také.
Možná vám mohu připadat jako povrchní a sobecká, ale každý si život nějak plánuje. Když jsem viděla, jak často bývaly mé spolužačky ze svých dětí unavené, byla jsem ráda, že je nemám. Jen mě byly nepříjemné všetečné dotazy na to, kdy už tedy do toho s přítelem praštíme a dítě si pořídíme, které byly postupem času čím dál častější. Pochopitelně, bylo mi už přes třicet a podle mínění jiných jsem měla na pořízení dítěte nejvyšší čas. Jako by svět se točil jen okolo dětí.
Neplánované těhotenství mě nemile překvapilo
A pak se to stalo. Měla jsem v zaměstnání napilno, trávila v něm hodně přesčasových hodin a nějak jsem pozapomněla na to, že je to už dost dlouho, co jsem to naposledy dostala. Šla jsem ke gynekologovi, abych se o vzniklém problému poradila. Asi mám ze stresu rozhozené hormony, pomyslela jsem.
Předpokládala jsem, že se vše vyřeší injekcí a budu fungovat tak jako dříve. Jaké však bylo moje překvapení, když mi ženský lékař oznámil prý radostnou novinku. Budu maminkou. Polil mě studený pot a z ordinace jsem vypochodovala jako omámená. Nikoliv však pod dojmem nevyslovitelného štěstí, ale děsem. To přece není možné, já nemohu být těhotná. Kde se stala chyba?
Neměla jsem vůbec odvahu o těhotenství říci příteli. Uzavřela jsem se do sebe a přemýšlela, jak se mám dál zachovat. Bohužel na potrat už bylo pozdě, takže nepřicházel v úvahu. Jedině dítě donosit a pak ho dát hned v porodnici k adopci? Nebo porodit doma a odložit do babyboxu?
Nakonec jsem se příteli svěřila. Byl překvapený stejně jako já a ihned navrhoval, že bych měla jít na potrat. Když se dozvěděl, že vhodnou dobu jsem již propásla, zeptal se mě, co tedy s tím hodlám dělat. Přece si to dítě nechci nechat?
Potrat, adopce, nebo babybox?
Jako nejjednodušší řešení se nabízelo se dítěte po narození zříct. Brala jsem to jako fakt, že to takto udělám. Těhotenství ve mně bohužel žádné mateřské pudy nenastartovalo. Mělo také dost neblahý vliv na náš vztah s přítelem, který se stal odtažitým. Naše plány vzaly za své, život jsem musela přizpůsobit tomu, že jsem byla těhotná.
Naštěstí jsem nezažila žádné ranní nevolnosti a jiný stav jsem snášela dobře. Ani jsem moc nepřibrala, čemuž jsem byla moc ráda. Možná mi to ani nezkazí moc postavu, myslela jsem si. Akorát ty těhotenské chutě mě honily, takže nebyl problém sníst na posezení krabičku olejovek a zajíst kyselou okurkou.
Když se blížil termín porodu, byla jsem čím dál tím více nervózní. Přítel samozřejmě u porodu nebude, takže všechno bude jen na mně. Výbavičku pro miminko jsem žádné nepořizovala, protože jsem byla stoprocentně rozhodnutá, že dítě nechám v porodnici.
Hormonová bouře aneb jak jsem změnila své rozhodnutí
Přišel den D a já jsem porodila holčičku. Porod jsem zvládla na výbornou i sama a byla jsem šťastná, že tuto etapu života mám konečně za sebou. Jenže se něco hodně změnilo. Nevím, jestli za to mohly rozbouřené hormony, ale když jsem to novorozené miminko držela v náručí, najednou jsem celá zjihla. Když ona byla tak krásná – něžný obličejíček, který rámovaly černé vlásky. Opravdu k nakousnutí.
Přítel za mnou do porodnice nepřišel. Měl za to, že dítě tam nechám a přijdu domů. Jenže já jsem najednou v sobě objevila mateřské pudy a své miminko jsem nechtěla dát z ruky. Dokonce jsem ji začala kojit. Bylo to moc krásné, i když nám to ze začátku vůbec nešlo.
Holčičce jsem dala jméno Marie. A začala uvažovat, jaký bude nyní můj život. Budu muset jí pořídit výbavičku, vždyť doma pro ni nic nemám. Je možné, že se mi vztah rozpadne. Ale to je vše ještě ve hvězdách.
Mám svoji Marušku, a to je v tuto chvíli nejdůležitější.
