Jolana (27): Kočičí tajemství. Co způsobilo, že všechny kočky, které v rodině měli, postupně zmizely?

Jolana (27) a její rodina milují kočky, ale i štěňata a vůbec všechny domácí mazlíčky. Když byla malá a rodiče pejska nedovolili, vyřešily to se sestrou po svém. Jolana vyrostla, a ona i její děti přilnuly ke kočkám. Ale ty jejich se začaly záhadně ztrácet. Proč? Co se stalo?

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Dětství s půjčenými štěňátky

„Štěňata vzrušeně vrtěla ocasy a já a moje sestra Kája jsme byly ve svém živlu,“ s úsměvem začíná svou vzpomínku Jolana, „byla opravdu sladká! Malí psíci, klubko 6 týdnů starých Jack Russell teriérů,“ a pokračuje, „bohužel máma byla opravdu neoblomná. Nechápu to. Proč si myslela, že bychom se o psa se sestrou nepostaraly?“

Mamka přesto měla pro své dcery skvělou zprávu: „Nebudete sice těmi, kdo štěňata odchová, ale starat se můžete,“ mrkla na ně máma, „soused Mirek si všechna štěňátka nakonec vzal! Žil sám, a teď měl hromadu společníků.“ Soused byl rád, když za ním a pejsky děvčata chodila. Bylo to opravdu náročné, štěňata se pořád prala, všechno ničila, venčení bylo náročné… ale bylo to vše tak moc roztomilé! A tak Jolana a Kája pomáhaly, jak jen mohly.

Jolana se probrala ze snění: „Tehdy mi bylo 6 let, a od té doby se toho hodně stalo. Vdala jsem se a mám nádhernou 4letou dcerku a 5letého syna.“ Loni se Jolana se svou rodinou přestěhovala do domu svého mládí, aby pomohli její starší mamince. „Když jsem spatřila Mirka, který šel kolem, všechny vzpomínky se vrátily,“ říká Jolana, „už mu bylo 74 let a jeho původně hnědé vlasy byly šedivé, ale byl stále stejně přátelský jako před lety.“

Návrat do rodného domu

A během let se nezměnila ani Mirkova láska ke zvířatům. V té době jsme měli 4 kočky: Dýni, Chlupáče, Měňavku a Rozálii. Když se na svou rodinu Jolana dívala, měla pocit, jako by s ní bylo šest dětí, ne jenom dvě a čtyři mazlíčci. Bylo to pěkné a hřálo u srdce! Jenže jednoho večera se dvouletá Dýně nevrátila ze svých toulek. „Načechraná zrzka nereagovala na volání, nenašli jsme ji ani na zahradě. A když jsme šli spát, stále nebyla doma,“ vypráví Jolana.

„Neboj se, určitě bude brzy zpátky,“ uklidňoval ji manžel. „Cítila jsem se neklidná a úzkostná, když jsem hleděla na prázdný polštář, kde Dýně od začátku spávala.“ Nicméně druhý den se situace opakovala! Tentokrát zmizel Měňavka. Modro-šedo-černý kocourek s výrazným pohledem byl prostě pryč. „Tentokrát už jsem brečela,“ říká Jolana, „věděla jsem, že něco není v pořádku, ale nevěděla jsem co, ani co bychom proti tomu mohli udělat a své kočky, zbylé dvě kočky, ochránit!

„Prohledali jsme okolí a požádali sousedy, aby zkontrolovali své zahrady a přístřešky, ale i když se nám snažili pomoci, nic tam nebylo,“ pokračuje Jolana, „proč mizí zrovna naše kočky? Už jsem nevěděla, co říkat dětem, jen jsem jim opakovala, že naši mazlíci jsou určitě v pořádku.“ Třetí den zmizela Rozálie. To už bylo opravdu moc! Tři kočky za tři dny? Bylo jisté, že tohle není náhoda.

Jolana byla otřesená, když si představila, jak jsou jejich vymazlené kočičky držené v nějaké smrduté krabici nebo že je dokonce někdo zabil. Ale otázka, proč by to někdo dělal, zůstávala absurdní a nezodpovězená. Jolana se rozhodla zavolat policii. Policista byl velmi ochotný, ale řekl, že bohužel nemůže nic dělat, protože nejsou žádné důkazy o týrání zvířat ani o jejich krádeži za účelem dalšího prodeje.

Poslední smutný kocourek

Chlupáč byl stejně přešlý a smutný jako ostatní. Děti byly zlomené, když koukaly na seřazené mističky na vodu a na žrádlo, které teď už nebyly potřeba. V následujících dnech děti vyrobily plakáty a rozvěsily je snad všude. My s manželem jsme objeli všechny útulky pro zvířata v okruhu 50 kilometrů. Poslední kočka, Chlupáč, přestal žrát. Byl strašně smutný.

„Taky bych je chtěla zpátky, Chlupáčku, nevím, co se jim mohlo stát, ale mám strach, drbala a hladila jsem naše poslední zlatíčko,“ dojatě popisuje Jolana, „vzdala jsem se naděje, že kočky ještě někdy uvidíme.“ Ale jednoho rána, asi o měsíc později, za námi přišla maminka a držela oranžovou kožešinu. „Dýně?!“ vyhrkly mi do očí slzy.“ Kocourek byl úplně vyhublý a chlupy měl slepené špínou.

Okamžitě ho vzali k veterináři a naštěstí mu jinak nic vážného nebylo. Bohužel radost trvala jen krátce. Jen co se Dýně dostal trochu do formy, přejelo ho auto. Tentokrát bylo na první pohled jasné, že s tím už se nedá dělat nic. „Pohřbili jsme ho v zadní zahradě. Syn nakreslil jeho obrázek s datem smrti, který jsme dali do fólie a připevnili k improvizovanému kříži,“ vypráví smutně Jolana, „rozhodla jsem se pořídit další kočku, aby nám všem bylo trochu veseleji.“

Čtyři měsíce nato se nová kočička opět nevrátila ze svých potulek. Manžel Jolany se vydal rychle hledat a pečlivě prohledal všechna křoví a špatně přístupná místa na zahradě. A našel. Bylo to hrozné. Chudák kočička byla chycená v křoví přímo pod Mirkovým oknem, v „kočičí pasti“!

Šílený nápad

„Kočičí past?“ nechápala jsem, „kočičí past – a Mirek?“ nerozuměla jsem ničemu. Manžel popisoval svou záchrannou akci: „Uslyšel jsem slabé mňoukání a vydal jsem se po zvuku,“ říkal, „vedlo mě to přímo k Mirkovu oknu, a tam jsem ji uviděl chycenou v pasti.“ Nikdo nemohl uvěřit tomu, co viděli. Byla to domácí klec vyrobená ze dřeva a plotového drátu. Uvnitř byl tuňák jako návnada. Když dovnitř vlezla kočka, uvolnil se kolík a plastová klapka uzavřela otvor.

Ale jak by něco takového bylo možné? Vždyť Mirek, přátelský a milý soused, byl odjakživa obrovským milovníkem zvířat! Opět zavolali policii a Mirek byl nejprve zatčen a posléze propuštěn. Zamířil rovnou k Jolaně. „Víš, co jsi udělal mé rodině, co jsi udělal mým dětem? Zrovna ty? Proboha, proč?“ Mirek byl velmi rozpačitý: „Omlouvám se. Moc se vám omlouvám,“ opakoval, „nejsem na svůj čin hrdý, to opravdu ne. Stydím se.“

Vypadal tak opuštěně na prahu dveří, Jolana dokonce cítila bolestný soucit. Ale pak si vzpomněla na své ubohé kočky a děti a zavřela dveře.

U soudu Mirek vypověděl, že to udělal proto, aby jeho zahrada nebyla pokryta kočičím trusem. Dostal pokutu a rodině Jolany musel proplatit kompenzaci. „Kdybychom věděli, že Mirek má strach o svou zahradu, určitě se to dalo řešit,“ uzavírá stále nechápavě Jolana, „mohli jsme koupit odpuzovače koček, vytvořit pro ně jakousi výběhovou klec, nevím, teď mě nic nenapadá, ale určitě se dalo o všem si promluvit a řešení by se našlo. Takhle věci řešit přeci nejde!“

Už nikdy své tři kočky neuvidí. Moc jim všem chybí. Ještě pořád. Byly součástí rodiny a jediný, kdo by to cítil úplně stejně a rozuměl by, byl právě Mirek!

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT