Na mé mládí vzpomínám nerada. Byla jsem hubené děvče, které si také pro můj krátký střih vlasů všichni pletli s klukem. Ve škole se mi posmívali, a já to nesla špatně. Byla jsem zakřiknutá a plná strachu. Díky vážné nemoci jsem se poznala se svým manželem, přibrala jsem, a konečně se i s kilogramy navíc cítím jako žena.
Pokud nemusím, na své dětství raději nemyslím
Všechno to začalo v páté třídě, když se mí rodiče rozváděli. Přestože ani mě, ani bratra do svých problémů nezatahovali a snažili si vše vyřídit jen mezi sebou, jejich rozvod jsem pociťovala. Byla jsem plná strachu a cítila jsem obrovskou nejistotu z toho, jak se bude dál odvíjet můj život. Kráčela jsem do neznáma a bála se toho. Tyto psychické problémy se projevily také ve škole, čehož mí spolužáci hned využili.
Netrvalo to dlouhou a přišly první známky šikany. Byla jsem pro ně lehký cíl. V poměrně krátké době jsem se dost vytáhla, kvůli tomu jsem byla velmi hubená a neměla žádné prsa. Měla jsem typickou chlapeckou postavu, a mé krátké vlasy tento dojem ještě umocňovaly. Spolužáci se mi začali vysmívat a také lidé na ulici si mě pletli s chlapcem. Já se však neuměla bránit, protože ve mně pořád zůstávala nejistota, kterou jsem získala při rozvodu rodičů.
Máma mi chtěla pomoct, ale dopadlo to ještě hůř
Moje máma viděla, jak moc mě trápí to, jak vypadám. Sama sobě jsem si nepřipadala vůbec pěkná, a svým způsobem jsem se za to neměla ráda. Aby mi pomohla, vzala mě ke kadeřnici a snažila se vylepšit alespoň mé vlasy pomocí trvalé, ale výsledek byl ještě horší. Nevím, zda to bylo z nedostatku zkušeností kadeřnice nebo se mi chtěla pomstít, ale měla jsem hlavu jak „květák“ – a spolužáci měli o to víc důvodů mě šikanovat.
Byla jsem nešťastná. Školu a spolužáky jsem nenáviděla. Šikana mých spolužáků stále sílila. Z tohoto utrpení mě vysvobodila až změna kolektivu a nová třída. Cítila jsem se tam sice lépe, a dokonce jsem si zlepšila prospěch, ale po psychické stránce to nebylo ono. Už jsem zůstala tou zakřiknutou a bázlivou mladou dívkou. Stále jsem bojovala s tím, že vypadám jako kluk, proto bylo až s podivem, že jsem si našla přítele.
S přítelem nám to nevydrželo
Můj přítel mi dodával potřebnou sebedůvěru, kterou jsem neměla, a já se s ním cítila v bezpečí. Náš vztah nám vydržel skoro osm let. Mezitím jsme oba dostudovali, zkusili jsme spolu bydlet, ale naše cesty se stejně rozešly. Čím víc jsme dospívali, tím víc jsme byli odlišní a věděli jsme, že si nejsme souzení po celý život. Nerozešli jsme se však ve zlém, ale dodnes jsme přátelé a sem tam si o sobě dáme navzájem vědět.
Krátce na to jsem vážně onemocněla a musela jsem se začít léčit. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. A když se na to teď dívám zpětně, opravdu to tak je. Díky mé vážné nemoci jsem se seznámila se skvělým mužem. Byl stejně nemocný jako já, a možná to nás alespoň ze začátku tak sbližovalo. Nakonec jsme zjistili, že toho máme společného daleko víc než jen nemoc, a zamilovali jsme se do sebe.
Vrátilo se mi mé dávno ztracené sebevědomí
Díky nemoci se mi podařilo také přibrat kila, která jsem si tolik let přála. Konečně jsem přestala vypadat jako kluk. Mé nepříliš pěkné tělo získalo krásné ženské křivky a zaoblila jsem se přesně tam, kde jsem chtěla. Mé sebevědomí šlo prudce nahoru, a já konečně hodila za hlavu všechny křivdy, které jsem prožívala v dětství a mládí. Není nic lepšího, než když se žena líbí sama sobě a muži, kterého miluje.
Teď mám sice mírnou nadváhu a možná vypadám jak baculka, ale můj muž mě v tom podporuje a líbí se mu to. O žádných dietách nechceme ani jeden vůbec slyšet. Ví, že se konečně cítím dobře a nějaká kila navíc na tom nemohou nic změnit.
Konečně jsem šťastná a mám se ráda taková, jaká jsem. Teď už si mě opravdu nikdo nemůže splést s klukem.
