Své manželství jsem považovala za spokojené. S manželem Jirkou jsme vychovali dvě děti, které postupně vylétly z hnízda, a nyní si užíváme více volného času. Také nás čekalo významné výročí, a to pětadvacet let trvání našeho manželského svazku. Na jeho oslavu jsem se velmi těšila. To jsem však netušila, jaké mě čeká překvapení.
Spokojené manželství bylo mou výhrou
S Jirkou jsme žili normální partnerský život. Dvě děti se nám narodily po svatbě v krátkosti za sebou, což na jednu stranu bylo náročné, na tu druhou se děti spolu velmi dobře vyhrály. Na rodičovské dovolené jsem byla celkem pět dlouhých let, a pak už jsem jen chodila do práce a musela zvládat to, co běžně zaměstnaná žena musí dělat.
25. výročí svatby
Když nám oběma bylo čtyřicet, Jirka v zaměstnání povýšil, a pochopitelně získal i lepší plat. Najednou se nám zvedla o poznání životní úroveň – a my jsme si mohli dovolit živit dvě děti na vysoké škole. Bylo to moc fajn životní období, i když bylo na úkor manželova času, který ho nyní trávil více v práci. Brala jsem to tak, že člověk nemůže mít v životě všechno a těšila jsem se, jak s Jirkou oslavíme dvacáté páté výročí našeho sňatku. A začala jsem ho plánovat. Nikdy jsme příliš nebyli na návštěvy restaurací, i když jsme si to mohli dovolit, takže jsem se chystala, že něco dobrého uvařím na večeři a koupím moravské červené víno, co manžel miluje. A samozřejmě jsem dumala, čím mě překvapí Jirka.
Tajemná krabička
Když jsem skládala manželovi vyprané oblečení do skříně, objevila jsem něco, co asi mělo zůstat přede mnou skryté. V krabičce ležel zlatý šperk – krásné náušnice s bílým kamínkem. Zálibně jsem se na ně dívala a říkala si, že to se Jirka vážně překonal. Pak jsem krabičku opět schovala na místo, kde byla. Následující dny se napjatě očekávala den výročí a těšila se jak malá holka, až ten objevený dárek dostanu.
Proč jsem se s tou večeří dělala?
S večeří jsem si dala záležet, hezky upravila stůl a přichystala sklenice na víno. Pak jsem již jen čekala, až se Jirka vrátí z práce. Ten den si dával hodně načas. Nakonec mi v sedm hodin večer zavolal, že se ještě musí v práci zdržet, protože řeší nějaký zapeklitý problém. Byla jsem docela zklamaná, ale co jsem mohla dělat. Jirka říkal, že maximálně tak hodinu to bude ještě trvat.
Domů přijel až za tři hodiny. Večeře byla již vystydlá a já otrávená. A od manžela ani náznak toho, že by mi chtěl něco věnovat. Navíc se divil, proč máme tak slavnostně vyzdobený stůl. Jídlo snědl tak rychle, že snad ani nepostřehl, co vůbec jí. Pak se šel umýt a že si musí jít lehnout, protože je tak utahaný, že by hned usnul.
Všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala
Šla jsem spát chvíli po Jirkovi. Ten už spal spánkem spravedlivým, ani se neprobudil, když je rozsvítila svoji lampičku. Takové to bylo chystání a Jirka to ani neocenil. Na druhý den jsem se podívala do šatní skříně, jestli jsou tam ještě ty náušnice. Jaké bylo mé překvapení, když krabička zmizela.
Můj příběh nemá dobrý konec. Na povrch totiž zanedlouho vyplavala Jirkova nevěra. S kolegyní z práce udržoval milenecký poměr dlouhých pět let. A ty náušnice byly pro ni.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
