Jarmila (37): Že jsem lesba jsem si přiznala už v pubertě, ale až teď mi dochází jedna zásadní věc

Bylo mi patnáct, když jsem si začala uvědomovat, že mě přitahují holky. První přítelkyni jsem měla ale až o dva roky později, doma jsem se to bála přiznat – ale úplně zbytečně. Rodiče mě celý život podporovali – a dělají to dodnes.

Na konci článku najdete komentář odborníka z oboru psychologie k popisovanému příběhu.

Maminka byla vždycky zklamaná z toho, že nebude mít vnoučata, mě to ale tolik nedocházelo. Na děti jsem neměla ani pomyšlení, až po třicítce jsem si začala uvědomovat, že mi možná jednou mateřství bude chybět. A ten čas přišel právě teď.

I lesbám tíkají biologické hodiny

Mám dlouholetou přítelkyni, ta měla dříve manžela a s ním má dnes již dvacetiletou dceru. Poznala jsem ji už jako dospělou slečnu a jsme výborné kamarádky, své přítelkyni ale závidím, že mohla vychovat tak úžasnou holku a užila si celé mateřství tak, jak to má být. Mě nikdy příliš netrápilo, že jako lesbička děti mít nebudu. Ale i nám tikají biologické hodiny a mě začaly tikat právě teď.

Přítelkyně to nechápe, ani nemůže

Doma na tohle téma moc debat nevedeme, já vím, že to Katka nepochopí. Ona si přiznala, že je lesbička až v době, kdy její dcera dospívala, do té doby žila normálním rodinným životem a teď si užívá života. Já to mám přesně naopak, své jsem si už užila, vyřádila jsem se a ráda bych se usadila a měla své vlastní dítě. Jenže to je jen sen, který se mi už nikdy nesplní.

Škoda, že nemůžeme adoptovat

Vím, že kdyby byla ta možnost, určitě bych se pokusila o adopci dítěte a moje partnerka by do toho šla se mnou. Jenže u nás tohle stále není možné, moc mě mrzí, že lidé okolo jsou stále k naší komunitě slepí a mají tolik předsudků. Doufám, že se to změní alespoň v budoucnu, i když to by mě stejně nezachránilo. Za pár let budu mít čtyřicet a nerada bych byla starší matkou, to bych dítěti stejně nemohla dát všechno to, co bych mohla ještě teď.

Nepřehlédněte: Vilém (34): Jsem demisexuál a bojím se, že zůstanu navždy sám.

Snažím se na to nemyslet a zaměřit se na něco jiného. Když ale vidím v parku maminky s dětmi, je mi smutno.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu