Když mě má přítelkyně z dětství požádala o pomoc, nemohla jsem ji odmítnout. Znaly jsme se už od plenek, byly jsme nerozlučné kamarádky až do střední školy, po maturitě se však naše cesty rozešly. I přesto jsem nezapomněla na všechno, čím jsme společně prošly.
Zklamala mě, ale její děti za nic nemohly. Když je u mě nechala, sotva stála na nohou – a další čtyři roky se neozvala. Až teď si pro děti přišla. Ty k ní nechtějí a já se jich nedokážu vzdát. Přesto jdu do boje, který nemohu vyhrát.
Byla to narkomanka, ty děti by zničila
Deset let jsem Irenu neviděla, jen jsem o ní občas něco slyšela od známých. Začala brát drogy už ve čtvrťáku, proto jsem ji po maturitě už neviděla tolik let. Žila na ulici a byla z ní naprostá troska. Rodiče jí zemřeli a neměla nikoho. Když byla v úzkých, vzpomněla si na osobu, která jí ale ještě zbyla. Tou jsem byla já.
Zazvonila mi u dveří, bylo to na podzim a venku už v noci bylo hodně chladno. Sotva se držela na nohou, celá se klepala, v obličeji zestárla tak o dvacet let a já se jí v prvním momentu lekla. S sebou měla tříletého chlapce a pětiletou holčičku. Věděla, kde mě najde také od známých a vyhledala mě jen proto, aby mě požádala o pomoc.
Na ulici být s dětmi nemohla, do azylového domu jít nechtěla, to by totiž musela přestat brát drogy. Dala mi obálku, ve které byl dopis pro sociálku, něco jako plná moc k výchově dětí, byly tam také nějaké dokumenty a víc nic. Při pohledu na ty děti jsem věděla, co musím udělat.
Byl to dlouhý proces, ale zvládli jsme to
Byla jsem dost v šoku, prohodily jsme jen pár vět po těch letech – a doma mi ke dvěma kočkám přibyly i dvě děti. Ty byly neskutečně zanedbané, neměly s sebou ani žádné čisté náhradní oblečení, byl to strašný pohled, také měly obrovský hlad. Dala jsem jim najíst a okoupala je, děti pak usnuly, jako by snad týden nespaly. Celou noc jsem přemýšlela, co bude dál.
Hned ráno jsem s nimi zašla na odbor sociální péče se poradit, nevěděla jsem, zda je to tak snadné. Jistěže nebylo, děti musely jít na nějakou dobu do domova, a až pak jsem si je po pár týdnech mohla vzít jako jejich pěstounka.
Nepřehlédněte: Laďka: Kamarádka mi přebrala chlapa. Dlouho jim to nevydrželo, odpustit jí ale nedokážu.
Nechci jí je dát
Čtyři roky jsem o Ireně nevěděla, nezavolala, nenapsala, vůbec nevím, kde byla a co dělala. Najednou se ale před nedávnem objevila znovu u mých dveří, tentokrát vypadala už velmi dobře, byla hezky oblečená a přišla s tím, že chce zpět své děti. Tušila jsem, že to může přijít, ale je to těžká situace.
Děti k ní jít také nechtějí, Irena byla alespoň tak shovívavá, že nám dala nějaký čas na rozloučení. Já to ale nechci jen tak vzdát, děti jsem si zamilovala a budu bojovat.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní chápu, že jste vyvedená z míry. Leč nejpodstatnější rada v dané situaci je: Zachovat klid. Vaše přítelkyně si návrat k rodičovské roli představuje tzv. jako Hurvínek válku. Nediskutujte s ní, nezbývejte se jejími ultimáty a pošlete jí na již vámi zmíněný sociální odbor (OSPOD). Jistě jí tam rádi vysvětlí, že rodičovství není holubník. Ujišťuji vás, že pokud j situace opravdu taková, jak píšete, nemáte se vy ani děti čeho bát.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
