Jarmila (32): Starám se čtyři roky o děti své kamarádky. Dala mi je a utekla, teď je najednou chce zpět

Když mě má přítelkyně z dětství požádala o pomoc, nemohla jsem ji odmítnout. Znaly jsme se už od plenek, byly jsme nerozlučné kamarádky až do střední školy, po maturitě se však naše cesty rozešly. I přesto jsem nezapomněla na všechno, čím jsme společně prošly.

Zklamala mě, ale její děti za nic nemohly. Když je u mě nechala, sotva stála na nohou – a další čtyři roky se neozvala. Až teď si pro děti přišla. Ty k ní nechtějí a já se jich nedokážu vzdát. Přesto jdu do boje, který nemohu vyhrát.

Byla to narkomanka, ty děti by zničila

Deset let jsem Irenu neviděla, jen jsem o ní občas něco slyšela od známých. Začala brát drogy už ve čtvrťáku, proto jsem ji po maturitě už neviděla tolik let. Žila na ulici a byla z ní naprostá troska. Rodiče jí zemřeli a neměla nikoho. Když byla v úzkých, vzpomněla si na osobu, která jí ale ještě zbyla. Tou jsem byla já.

Zazvonila mi u dveří, bylo to na podzim a venku už v noci bylo hodně chladno. Sotva se držela na nohou, celá se klepala, v obličeji zestárla tak o dvacet let a já se jí v prvním momentu lekla. S sebou měla tříletého chlapce a pětiletou holčičku. Věděla, kde mě najde také od známých a vyhledala mě jen proto, aby mě požádala o pomoc.

Na ulici být s dětmi nemohla, do azylového domu jít nechtěla, to by totiž musela přestat brát drogy. Dala mi obálku, ve které byl dopis pro sociálku, něco jako plná moc k výchově dětí, byly tam také nějaké dokumenty a víc nic. Při pohledu na ty děti jsem věděla, co musím udělat.

Byl to dlouhý proces, ale zvládli jsme to

Byla jsem dost v šoku, prohodily jsme jen pár vět po těch letech – a doma mi ke dvěma kočkám přibyly i dvě děti. Ty byly neskutečně zanedbané, neměly s sebou ani žádné čisté náhradní oblečení, byl to strašný pohled, také měly obrovský hlad. Dala jsem jim najíst a okoupala je, děti pak usnuly, jako by snad týden nespaly. Celou noc jsem přemýšlela, co bude dál.

Hned ráno jsem s nimi zašla na odbor sociální péče se poradit, nevěděla jsem, zda je to tak snadné. Jistěže nebylo, děti musely jít na nějakou dobu do domova, a až pak jsem si je po pár týdnech mohla vzít jako jejich pěstounka.

Nepřehlédněte: Laďka: Kamarádka mi přebrala chlapa. Dlouho jim to nevydrželo, odpustit jí ale nedokážu.

Nechci jí je dát

Čtyři roky jsem o Ireně nevěděla, nezavolala, nenapsala, vůbec nevím, kde byla a co dělala. Najednou se ale před nedávnem objevila znovu u mých dveří, tentokrát vypadala už velmi dobře, byla hezky oblečená a přišla s tím, že chce zpět své děti. Tušila jsem, že to může přijít, ale je to těžká situace.

Děti k ní jít také nechtějí, Irena byla alespoň tak shovívavá, že nám dala nějaký čas na rozloučení. Já to ale nechci jen tak vzdát, děti jsem si zamilovala a budu bojovat.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT