Nejsem vůbec pyšná na svůj příběh a na to, co jsem provedla. Problémy s alkoholem a drogami jsem měla již od puberty a táhlo se to semnou až do loňského roku. Mám dvě děti, které mou vinou skončily v dětském domově, odkud si je po nějakém čase vzala jejich babička, moje maminka.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Za to jsem jí moc vděčná. Na léčení jsem šla jen kvůli nim, těšila jsem se, až si je zase vezmu zpět k sobě, ale tvrdě jsem narazila. Děti semnou ale nechtějí mít nic společného a já nevím, zda vydržím dál abstinovat. Bojím se toho, co bude dál.
Vypadalo to tak lákavě
Dodnes si pamatuji, kdy poprvé jsem si zakouřila marihuanu a dala si svou první dávku pervitinu. Bylo mi patnáct let, alkohol už jsem měla vyzkoušený a toužila jsem experimentovat dál. Napoprvé to bylo super, bylo mi hrozně dobře, dokonce jsem se cítila na perníku lépe, než když jsem se opila.
Z víkendových úletů se po roce stala každodenní rutina. Do drog jsem spadla, ani jsem nevěděla jak. Když nebyly peníze na drogy, kradla jsem doma tajně alkohol. V osmnácti letech mě vyhodili z učiliště a o rok později mě vyhodila z domu máma a já se ocitla na ulici.
První těhotenství
Asi po třech měsících, co jsem přespávala po parcích, jsem začala na lavičce u obchodního domu silně krvácet a nějaký kolemjdoucí mi zavolal sanitku, v nemocnici zjistili, že jsem těhotná. Poprosila jsem je, ať zavolají mé mámě a ta okamžitě přijela. Obměkčilo ji to a vzala mě zpět domů. Držela jsem se poměrně dobře, snažila jsem se abstinovat, i když ne úplně stoprocentně, ale narodila se mi zdravá dcera Vanessa.
Zůstaly jsme bydlet u mámy, ale po pár měsících, co byla malá na světě, jsem zase utekla za svými starými přáteli a spadla do toho znovu. Máma nás ale nevyhodila a se vším mi pomáhala, já jsem neustále dokola slibovala, že se změním, ale nepodařilo se mi to. Když měla Vanesska rok, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná. Dodnes nevím, s kým děti mám.
Máma mi dala nůž na krk
To už ale moje mamka začala být na mě zlá a tvrdá, dala mi nůž na krk, buď se dám dohromady, nebo o děti přijdu a ona se mi o ně starat nebude. Vydržela jsem to opět jen do porodu, i když jsem opět nebyla zcela čistá po celou dobu, snažila jsem se být více doma, a hlavně jsem chtěla dítě donosit, doufala jsem, že to bude moje šance na vyléčení.
Narodil se mi Dominik, bylo obrovské štěstí, že i on se narodil zdravý a měl se čile k světu. Jenže bez drog jsem to opět dlouho nevydržela. Jednou v noci jsem sbalila děti a odešla s nimi pryč. Dominik měl teprve dva měsíce, ale já jsem už nechtěla poslouchat matku, jak mě neustále poučuje a kontroluje.
Tady už nebudu
Utekla jsem ke kamarádce, která ale byla rovněž narkomanka a podmínky pro dvě malé děti rozhodně doma neměla ideální. Matka měla o děti strach, a tak mě ihned nahlásila sociálce, policie mě hledala a po několika dnech mě vypátrali v parku. Byla jsem sjetá a u sebe jsem měla kočárek a Vanessku, která už chodila.
Samozřejmě z toho byl problém, sociálka se přišla následně podívat, jak bydlíme, když viděli, kam jsem se s dětmi uchýlila, okamžitě mi děti odebrali. Přiznám se, že v té době mi to bylo jedno. Nezajímalo mě to, zajímalo mě jen to, kde seženu další dávku. Měsíce plynuly a já se propadala dál do temnoty, ze které je těžké se dostat. Pak mi ale osud zasadil další ránu. Kamarádku zavřeli do vězení a já se ocitla znovu na ulici.
Probuzení v nemocnici a konečně léčení
Život na ulici není pro mladou narkomanku lehký a dnes už nevím, co mi kdo udělal, ale vzbudila jsem se zbitá a znásilněná na jednotce intenzivní péče v nemocnici. Stála nade mnou máma a hrozně plakala. Na ten pohled nikdy nezapomenu. V ten moment jsem věděla, že už se tam nechci vrátit, že chci domů a chci vidět své děti.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Jarka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Až v nemocnici jsem se dozvěděla, že děti si vzala do péče moje maminka, že jsou v pořádku a mají se dobře, došlo mi, že jsem profetovala několik let z jejich dětství, že už mě nejspíš ani nepoznají, když mě uvidí. Bylo to šílené prozření, ale to mi zachránilo život.
Šťastný konec? Ani zdaleka ne
Rozhodla jsem se, že ihned jak se zotavím, odejdu se léčit, a tak se i stalo. Skutečně se mi podařilo se ze závislosti dostat a dnes jsem už více než rok čistá. Mé děti ale vyrostly a samozřejmě si mě nepamatují, vždyť byly tak malé, když mi je sebrali. Snažím se znovu s nimi navázat kontakt, navštěvuji je, matka dokonce připustila možnost, že bych mohla bydlet s nimi, ale děti mě tam nechtějí. Upnuly se na babičku a já jsem pro ně vlastně cizí člověk.
Roky na drogách se podepsaly i na mém vzhledu a děti se mě nejspíš i bojí. Vysnila jsem si v léčebně, že když se vrátím, rovnou si je odvedu, měla jsem i domluvené místo v azylovém domě, kde zatím přespávám sama. Snažím se vydržet a nepolevit, doufám, že časem k sobě s dětmi zase najdeme cestu.
Bojím se, že když se to nepodaří, vrátím se zase zpátky ke starému životu. Často nad tím přemýšlím.
