Od malička jsem byla doma vedená k tomu, abych měla rodinu – a viděla jsem u nás doma obraz toho, že muž chodí do práce, zabezpečuje svou rodinu a žena se stará o domácnost, svého manžela a děti. Prostě klasická konvenční rodina, která je na první pohled bezchybná.
Samozřejmě, že se naši občas pohádali nebo na nás neměli zrovna čas, ale nic strašného se u nás nedělo, proto jsem si moc přála, aby to jednou u mě doma bylo stejné. Měla jsem ještě mladší ségru, se kterou jsme se rozuměly – a byla to docela pohoda.
Poznala jsem Tondu
S Tondou jsme se poznali asi před pěti lety na brigádě v supermarketu, kam jsem nastoupila hned po maturitě, a zatím jsem si hledala nějakou lepší práci – v obchodě jsem svou budoucnost rozhodně neviděla. Našla jsem si poté místo jako asistentka generálního ředitele jedné velké firmy, což byla práce, kterou jsem si přála. S Tondou jsme se ale vídali stále, on si také našel lepší práci. Postupem času jsme zjistili, že k sobě cítíme něco víc než jen přátelství, tak jsme spolu začali chodit.
Tonda byl také rodinně založený, tak jsem si myslela, že nás nemůže nic překvapit a naše budoucnost bude jenom světlá. Brzo jsme začali mluvit o naší budoucnosti, o svatbě a o dětech. Dohodli jsme se, že děti jsou důležitější a svatba zase tolik nespěchá. Rozhodli jsme se, že vysadím antikoncepci a prostě uvidíme, co se stane. Jenže ono se dlouho nic nedělo. Moje gynekoložka nás uklidňovala, že je to úplně normální, že některé páry se o miminko mohou snažit i několik let – no, upřímně, tohle nás tedy moc neuklidnilo.
Konečně se podařilo!
Asi po roce snažení jsem nedostala menstruaci. Nevěřila jsem, že jsem těhotná, tak jsem to přisuzovala stresu z práce. Když se mi ale ráno začalo dělat zle a otekla mi prsa, začala jsem mít podezření, které se potvrdilo. Byla jsem těhotná! Nemohla jsem tomu uvěřit, žila jsem svůj sen. Teď už jenom, aby to byla holčička, kterou si moc přeju – a můj život bude naprosto perfektní. Tonda byl také nadšený, a poté, co jsem měla těhotenství potvrzeno i od doktorky, jsme začali všechno plánovat.
Tondovi bylo jedno, jestli budeme mít holčičku, nebo chlapečka. Já si ale naprosto nepřipustila, že bych pod svým srdcem nosila kluka. I přesto jsme se ale rozhodli, že si pohlaví říct nenecháme, abych měla při porodu ještě větší radost.
Je to kluk jako buk, maminko!
To, co nastalo, jsem vůbec nečekala. Po několik hodinách těžkého porodu mi doktor oznámil, že máme kluka. Moje nálada i přes to, že jsem byla totálně vyčerpaná, klesla na bod mrazu a když mi malého přiložili na hrudník, rozplakala jsem se. Ale ne štěstím, jak to tak normálně bývá, nicméně zoufalstvím.
Nevím, co mám dělat. Zdá se mi, že k němu vůbec nic necítím a je mi ze mě samotné zle. Již po prvním dni došel lékař s tím, že mám nejspíš laktační psychózu a musím s tím něco dělat. Jediné, co chci dělat je, že malého dám na umělé mléko a půjdu do práce. O dítě se bude starat Tonda a zůstane s ním na mateřské. A budeme se snažit o další miminko. Pokud to ale bude zase kluk, tak asi uteču. Chci svou holčičku a udělám pro to všechno.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
