Jana (41): Kam se podívám, vidím falešné lidi, už mám problém někomu věřit

Nejsem jedinou ženou, která nemůže mít děti, a tak jsem nikdy ze sebe nedělala chudinku. I když mě to moc trápilo, rozhodla jsem se, že místo toho budu pomáhat druhým.

Myslela jsem si, že když budu rozdávat lásku a radost svému okolí, zapomenu na to, že jsem úplně sama a nikdy si nevyzkouším roli maminky. Pěkně jsem ale narazila, mé dobroty začalo okolí využívat, a proto je dnes ze mě samotář.

Chtěla jsem pomáhat, to se ale nevyplácí

Vždycky jsem byla snílek a děsný idealista. Nikdy jsem se netrápila, všechno jsem brala takové, jaké to bylo. Moc jsem si přála mít děti, ve dvaceti jsem se vdávala a deset let jsme se snažili s mužem o dítě. Když mi pak lékaři řekli, že ho mít nemůžu, nezhroutila jsem se, ale hledala jsem další alternativy.

To ale můj manžel odmítal a vydal se hledat štěstí za jinou, plodnou ženou. Ani tehdy mě to ale nesrazilo na dno, rozhodla jsem se, že raději budu pomáhat druhým, a to mě začalo naplňovat. Jenže někdy se ani ta pomoc nevyplácí – a nakonec jsem tvrdě narazila.

Pro dobrotu na žebrotu

Začala jsem se věnovat dobrovolnické činnosti a kromě toho, že jsem se starala o staré nemohoucí lidi v domově důchodců, jsem občas ještě chodila pomáhat do dětského domova. Tam jsem organizovala sbírky, hrála jsem si s dětmi a s jedním klučinou jsem se hodně sblížila. V té době mu bylo šestnáct a potřeboval si s někým popovídat.

Měl strach, jaké to bude, až bude muset za dva roky domov opustit, tam vyrostl a nic jiného neznal. Bylo mi ho líto, vyřídila jsem si papíry a na víkendy jsem si ho brala občas domů, abych mu ukázala, jak to všechno funguje. Po dvou letech, když domov opustil, jsem ho u sebe nechala přespat znovu. Ráno jsem se probudila a on byl pryč. S sebou si vzal i moje šperky po mamince a veškerou hotovost, kterou u mě našel.

Rána za ranou

To byla pro mě obrovská rána, vůbec bych to od něj nečekala. Když ho policie našla, byl úplně zdrogovaný a mé věci už u sebe dávno neměl. Otřepala jsem se rychle a svou pomoc jsem zanedlouho nabídla sousedce, která potřebovala hlídání pro svá dvojčata. Byly to holčičky a znaly jsme se už léta. Ani ty ale netoužily po hodné tetě, která je bude hlídat.

Dělaly mi naschvály a doma zničily, na co přišly, sousedka mi ani jednou za hlídání nepoděkovala, a když jsem pak upadla na mokrých schodech v domě a nemohla jsem několik týdnů chodit, nepřinesla mi z obchodu ani nákup. Musela jsem si sama platit pečovatelku.

Přetvářka a faleš

Ani mé kamarádky mi nepomohly a nepodržely mě, když jsem potřebovala. Jedné z nich jsem půjčila peníze a neviděla jsem zpět ani korunu. Ani ona mi nepřinesla nákup, když jsem to skutečně potřebovala a byla jsem po operaci. Loni jsem slavila čtyřicetiny úplně sama.

Čtěte také: Jana (36): Manžel mi na krk hodil své dítě a po půl roce od svatby zmizel neznámo kam.

Vlastně ne sama, mám dvě kočičky – a to jsou moje nejlepší kamarádky. Ty mě nezradí a s nimi mi je nejlépe. Lidem už nepomáhám, tedy když nepočítám šití roušek v době koronaviru.

 Jinak už vyhledávám spíše samotu a s lidmi se bavím stejně, jako oni se mnou. S opatrností a nedůvěrou.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu