Jana (39): Byla velká chyba, že jsme o tom nemluvili. Mé největší přání se už nesplní

Když máte na výběr dvě možnosti, je někdy těžké se mezi nimi správně rozhodnout. To potkalo také mě a týkalo se to volby partnera. Přednost jsem dala studovanému a zajištěnému Karlovi, ale asi jsem si raději měla vzít Rosťu. Ten sice nic neměl, ale určitě by mě miloval.

Úspěšná v životě i v práci

Nebyla jsem nejmladší nevěstou, vdávala jsem se až ve svých sedmatřiceti letech. Je pravda, že jsem se do vdávání nijak nehrnula. Měla jsem svoji práci, kterou jsem měla opravdu ráda, hezký byt, co jsem si pořídila na hypotéku, byla jsem zajištěná a vlastně mně nic nechybělo. I partnery jsem si dokázala najít, když jsem chtěla. Jenže já jsem čekala na prince na bílém koni, z něhož by se mi podlamovala kolena.

Jiskra nepřeskočila a já jsem šla o dům dál

Rosťa o mě jevil zájem delší dobu. Brala jsem ho jako dobrého kamaráda, dalo se s ním o všem mluvit, vždy mě vyslechl a dobře poradil. Akorát v tom nebyla ta správná chemie. Jednou jsme se spolu vyspali, ale nebylo to ono. Takové neslané, nemastné, i když se Rosťa hodně snažil. On není špatný chlap, ale když nepřeskočí ta jiskra, tak těžko se do toho můžete nutit. Možná to bylo i tím, že já jsem vysokoškolačka s dvěma tituly a Rosťa ,,jen“ vyučený truhlář. Sice s vlastní, docela úspěšnou firmou, ale i tak se mi to zdálo málo, takže jsem se s Rosťou rozešla.

Láska jako trám

Karel byl úplně něco jiného. Inteligentní, sečtělý právník, který měl dokonalý rozhled. A sex s ním byl přímo báječný.  Byl zkušený milenec, který mi splnil vše, co mi na očích viděl. Poprvé jsem se opravdu zamilovala a vznášela se na obláčku štěstí. S Karlem jsme jezdili na výlety, chodili do divadel a na koncerty, hrát tenis, v zimě lyžovali v Alpách, v létě trávili čas u moře.

Karel byl o deset let starší než já, vlastní děti neměl a s první manželkou se rozvedl ještě před třicítkou. Když mě po roční známosti požádal o ruku, byla jsem velmi šťastná a řekla ano. Svatbu jsme oslavili v zámoří na Maledivách a dokonale si ji užili. Všichni mí přátelé mi říkali, jak mi jde Karel k duhu a že vypadám den ode dne lépe. Skutečně jsem byla velmi spokojená s manželským životem. Jenže pak mi začaly tikat biologické hodiny.

Dítě není na pořadu dne

Blížila se mi čtyřicítka a já jsem měla pocit, že mému manželskému štěstí ještě něco málo chybí. Tím bylo společné dítě s Karlem. A tak jsem se mu se svým přáním svěřila. Je pravda, že o dětech jsme spolu nikdy nehovořili, ani nebyl čas při všech těch aktivitách, které jsme společně zažívali. Karel se na mě s překvapením podíval a opáčil, jak to myslím?

On měl za to, že děti mít nebudeme a že si vystačíme jen sami dva. Jemu je 45 a neumí si představit, že by se nyní měl starat o malé dítě. Narušilo by to jeho dosavadní způsob života, který mu plně vyhovuje. A diví se, že to také tak nemám. Nakonec dodal, že si myslel, že to cítím stejně. Mrzí ho to, ale dítě prostě nemá v jeho životě místo.

Jak se s pravdou smířit?

Byla jsem Karlovou reakcí zaskočená. Vůbec jsem netušila, že by děti nechtěl. Musela jsem si však přiznat, že jsem nikdy na toto téma řeč nezavedla. Což byla velká chyba. Nedávno jsem ve městě potkala svého bývalého přítele Rosťu. Vedl se s takovou obyčejnou ženou a vezli dětský kočárek. Ten pohled mě rozesmutnil.

Nyní vidím, že jsem udělala v životě chybný krok, že jsem se vdala za Karla. Máme sice hodně peněz a všechno, na co si vzpomenu, ale mé největší přání se už nesplní. Mohla jsem se s manželem rozvést a zkusit štěstí jinde, jenže nemládnu a šanci mít dítě jsem už asi promarnila.

Musím se tou skutečností smířit. Je to těžké. Snažím se Karla stále milovat, ale už mi to nejde tak od srdce.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT