Jan (38): Bývalá přítelkyně je ztělesněním sobectví. Nechápu, jak jsem ji mohl milovat

V životě učiníme celou řadu správných, ale i špatných rozhodnutí. Pokud však přihlédnu ke „vztahu“, který jsem až donedávna vedl, musím s politováním uznat, že šlo o rozhodnutí nejen špatné, ale dokonce neuvěřitelné. Dovedl jsem totiž upřímně milovat ženu, pro kterou bylo odjakživa slovo „láska“ k jinému nežli k sobě, pouhým pojmem z časopisu. Kde, kdo mě před ní varoval. Jen já neviděl, neslyšel. Vlastně jsem si naivně myslel, že ji dovedu svým citem a empatií tak trochu „nakazit“ a „vyléčit“…  

Ideál dokonalé dívky

Říká se, že lidé přitahují sobě podobné lidi. Nevím, jestli by šlo o mém charakteru soudit jako o povrchním, ale pravdou je, že na povrchní (popřípadě úplně nevhodné) dívky a ženy jsem měl během života doslova „kliku“. Začalo to už na střední, kde jsem se ve čtvrťáku zamiloval do jedné spolužačky z vedlejší třídy. Na první pohled byla dokonalá. Odbarvená blondýna s účesem na mikádo, vždy ustrojená v nejlepších šatech. Ano, skutečně nosívala šaty. V džínsech by ji těžko kdo spatřil, což mi imponovalo. Od mládí jsem měl totiž v hlavě představu, že žena musí být elegantní, jemná a krásná, nikoliv vypadat jako rozcuchané „cosi“ s batohem na zádech a rozmazanou řasenkou okolo očí. O tajemné spolužačce jsem tudíž brzy zjistil, že se jmenuje Lída a kromě oblečení to dobře umí třeba i s učením nebo sportem. Nebyla typem krasavice, která upřednostňuje vzhled na úkor ostatního, což se mi líbilo. Jistě. Pár hezkých holek jsem znal i odjinud, jenže, většina z nich byla pro běžný život nepoužitelná. Lída ztělesňovala úplně jinou třídu.

Těžký úder

Oběma nám táhlo na devatenáct, a tak jsem se brzy osmělil, oslovit ji. První okamžiky proběhly hladce. Lída byla milé, usměvavé děvče, které mě nepřestávalo fascinovat. Třeba, když mi doprostřed snahy o kompliment jednou odpověděla, že právě v hlavě řeší jeden úkol z matiky a napadlo ji, že zadaná úloha může mít více řešení… „Vždyť, která jiná holka by tohle udělala?!“ Zarazil jsem se. Lída byla intelektuálka tělem i duší, takže, když jsem ji poznal blíže, došlo mi, že její vzhled není výsledek „dlouhého koukání do módních časopisů“, ale spíše osobitý projev vysoce inteligentní ženy. Zamiloval jsem se až po uši. Bohužel, vztah nedopadl. V den, kdy se mé já konečně osmělilo, sdělit, co k ní vlastně celou dobu cítím, přišel těžký úder. Lída se tehdy obrovsky vyděsila, a s nepříjemným výrazem ve tváři mi namísto slov radosti vyčetla, že ji obelhávám, protože mě celou tu dobu měla pouze za kamaráda. Nezmohl jsem se na slovo. Záhy pak následoval druhý šok. Vysloveně ženský typ, jakým Lída byla, „nepatřil“ totiž mě, ale ani žádnému jinému muži. Lída byla lesbička a vůči všem klukům (mužům), kteří s ní toužili po jiném vztahu nežli čistě přátelském, dovedla být chladná jako led. Mou osobu nevyjímaje. 

První velká láska dopadla neslavně, a já stále přemýšlel o chybě. „Snad jsem v počátcích málo poslouchal? Snad jsem byl až příliš zahleděný do vlastních představ o vztahu a dokonalé ženě?“ Kdo ví. Každopádně si mé já slíbilo, že další omyl už v životě neudělá. Bohužel, ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, že pořádná „chyba“ teprve číhá za dveřmi.

Všech sobců královna

Po střední jsem vystudoval vysokou a nastoupil do zaměstnání. Živil jsem se jako počítačový technik, tudíž mi profese přinášela krom virtuální reality i nejedno setkání s klienty. Přesně tak jsem potkal Olgu. Na první pohled dokonalou ženu – podnikatelku, které jednoho dne nefungoval domácí počítač a já k ní byl firmou vyslán coby odborná oprava. Poprvé jsem spatřil její byt a už tenkrát mi bylo jasné, že půjde o náročnou ženu. Bydlela ve starém, ale luxusním bytě ve středu města. Všude na stěnách se rozléhaly zlacené štuky, a co vím, stylový byl i nábytek. A Olga? Dokonalost sama. Svým vzezřením mi připomínala Lídu. Ovšem chování bylo jiné. Na rozdíl od ní mi nevyprávěla matematické úkoly o více řešeních, ale snažila se, být co nejvíce milá. Postavila v kuchyni na kávu a k práci mi dokonce nabídla luxusní čajové pečivo. Zkrátka elegantnější, stylovější a hlavně milejší ženu jsem si nedovedl představit, a ještě ten večer mi docházelo, že mám problém. Zakoukal jsem se, ač mi přišlo, že už ji spíše nikdy neuvidím. Omyl.

Olga se ozvala, ani ne za měsíc s tím, že jí počítač znovu nefunguje a ráda by za „opraváře“ rovnou mne. Náš šéf jí tudíž vyšel vstříc a já cestoval do míst, které vyvolávaly smíšené pocity. Olga opět byla milá, jako žádná jiná a nakonec si ode mne vyžádala i soukromý kontakt. Prý, že to s počítači báječně umím, a tudíž už nikdy nechce pomoc od nikoho jiného, nežli ode mne. V tu chvíli jsem byl v sedmém nebi. Ego rostlo, a vůbec mě nenapadlo, že vymínění mé osoby není způsobeno obdivem, nýbrž dobře provedeným kalkulem. Zkrátka a jednoduše, (když v této fázi vyprávění drobet zkrátím), šlo jí pouze o to, mít po ruce zdarma opraváře počítačů. Že na mne, zamilovaného „blázna“ její lichotky „cukru a biče“ platí, dobře vycítila a já samozřejmě naletěl. Veškeré opravy jsem jí tudíž nadále dělal zdarma a ve volném čase. Proč? Protože se mi zatraceně líbila a já pořád marně doufal, že se skrze „PC“ stanu jejím partnerem, (když už žádného neměla a žila single).

Rozbřesk mozku

Jenže, co je krásná Olga zač, mi dlouho nedocházelo. I když jsme spolu vedli takřka platonický vztah, miloval jsem ji na tolik, že mi ani čekání na jakékoliv důvěrnosti nevadilo. Olgu jsem obdarovával květinami, zdarma jí pomáhal s věcmi přes počítače nebo mobily, a ještě se těšil z toho, že většinu času stráví tím, jaké šaty si vezme na tu či onu akci a jak pak bude vypadat na snímku pro sociální sítě. Má slabost pro její dokonalost se však i přesto pomalu, ale jistě, přetavovala spíše v podezíravost. Do společnosti mě totiž s sebou nikdy nevzala, a i když tvrdila, že jsem její partner a „miluje“ mě, docházelo mi, že skutečná láska a vztah vypadají jinak. Ne. Nebyl jsem nikdy její přítel a už vůbec ne partner. Čas ubíhal a mně nakonec došlo, že hodnota mé osobnosti je u ní v mysli srovnatelná s luxusní šatní skříní nebo lodičkami do společnosti. Olga byla neuvěřitelný sobec a manipulátor, myslící výhradně na sebe. Kdysi jsem měl za to, že bych ji mohl alespoň trochu „napravit“, ale dnes už dávno vím, že někteří lidé se zkrátka nemění. Ostatně tak, jak jednala se mnou, jedná i s řadou jiných lidí a dalších „pseudo-partnerů“. Nejdříve si je na „cukříček“ omotá hezky kolem prstu a pak je „bičem“ usměrňuje, aby pro ni vykonávali, ať už jakékoliv výhody. A nakonec se jich jako „prázdného kelímku od jogurtu“ zbaví.  

Zděsil jsem se, a po více, jak roce ze „vztahu“ odešel. Změnil si číslo, email a její ulici se dodnes obloukem vyhýbám. Rozum už ví své.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naším čtenářem. Přestože redakce zná pravé jméno čtenáře, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu