Nikdy bych nevěřila, jak se život člověku může změnit z jedné minuty na minutu. Pořád se ptám, proč si osud vybral zrovna naši rodinu, proč musíme zažívat tolik bolesti a smutku zrovna my?
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Je mi jasné, že mi nikdo mé otázky nezodpoví, ale od tragické nehody mého manžel uběhlo už dvacet tři let a já se s tím dodnes nemůžu smířit.
S problémy se potýkáme neustále
Od začátku našeho manželství s Václavem mám pocit, že nám někdo úmyslně hází klacky pod nohy. Problémy začaly už na svatbě, kdy jsme museli shánět někoho, kdo nás oddá, protože starosta onemocněl. Po čase jsme koupili náš vysněný domek, který své neduhy začal projevovat pěkně postupně – a že jich bylo. Nejdříve jsme museli udělat celou novou elektroinstalaci, posléze topení, střechu, a nakonec se na našem pozemku zahnízdili rejsci, kterých jsme se nemohli zbavit, naopak, množili se čím dál více.
Někdy jsme se tomu smáli, jindy nám bylo do pláče, ale vždy jsme všechno ustáli. Dokonce i mé těhotenství nebylo jedno z těch snadných – o dítě jsme se snažili pěkně dlouho, ale nakonec se nám to podařilo. Narodila se nám holčička Ivanka – jméno jí chtěl dát manžel po mně. Jenže Ivanka se narodila s oddělenými střevy od těla, takže hned po porodu ji čekala náročná operace. Nikdo nám nedokázal v ten moment říct, zda přežije.
Táta byl pro Ivanku bohem
Ivanka je bojovnice od malička, operaci zvládla levou zadní a po pár měsících jsme si ji mohli odvézt domů. Manžel z ní byl nadšený, věnoval se jí každou volnou chvilku, zahrnoval ji dárky a láskou. Postupně si mezi sebou vytvořili velmi zvláštní vztah, co chápali jen oni. Ivanka byla na svém tátovi závislá.
Věděla jsem, že kdyby se mi něco stalo, Václav se o naši dceru bez problému postará. Když byly Ivance tři roky, chystali jsme pro ni velkou narozeninovou oslavu. Mezi pozvanými byly jak babičky, tak ostatní rodina, a dokonce naši přátelé s dětmi. Mohli jsme si to dovolit, dům jsme měli velký.
Bohužel, ani narozeninová oslava se neobešla bez nějakých nepříjemností. Zapomněla jsem koupit svíčky na dort. Václav na sebe hodil svou koženou bundu, z garáže vytáhl motorku a jel svíčky koupit. Už jsem byla v klidu, do města to byl kousek a na motorce je zpátky co by dup. Po malé chvilce jsme ale uslyšeli obrovskou ránu. Nikdy nezapomenu ty pohledy všech našich hostů – popadla jsem Ivanku a utíkala se podívat na konec naší ulice, zda je všechno v pořádku.
Vaškovi se v cestě objevil kamión, do kterého narazil
Nebylo – Vašek ležel na zemi pod svou motorkou, měl čelní střet s kamionem, který tam tehdy neměl co dělat. Přiběhla jsem k němu, snažila jsem se motorku odsunout, ale bez úspěchu. Klekla jsem si k němu, vzala do rukou jeho hlavu a alespoň jsem ho hladila a říkala mu, že brzy přijede pomoc. Téměř nereagoval, kolem nás byl velký zmatek, moc si z toho dne nepamatuji, jen Ivančin křik a to, jak dobíhala k nám. Její slova „Tatíku, tatíku, zvedni se!“ mi zní v uších ještě teď.
Vašek na chvilinku procitl, podíval se na mě a snažil se mi něco říct. Naklonila jsem se k němu blíže. Řekl mi, že Ivanku chtěl jednou odvést k oltáři on, že ho to moc mrzí a doufá, že mu jednou obě odpustíme to, že nás tu zanechal. Byla jsem hysterická, jak může říct něco takového, když už v dálce houkala sanitka.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Ivana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Dcera jeho smrt nesla velmi těžce
Václav během převozu do nemocnice zemřel. Když ho nakládali do vozu, obě jsme ho ještě s Ivankou stihly pohladit. Nikdo si nedovede představit následující roky, které jsme zažívaly. Ivanka trpěla jako zvíře, neustále plakala, dokonce jsme musely jít i k psychologovi. Ten jí předepsal nějaké léky na zklidnění. Noc, co noc, se budila s křikem.
Dcera nám vyrostla a já jí nedávno uspořádala svatbu. Jelikož jsme na jejího tátu vzpomínaly každý den, vzpomněla jsem si na jeho slova o tom, jak ji chtěl k oltáři odvézt on. A tak se Ivanka rozhodla, že ji skutečně k oltáři odvede. Svého tátu v urně si vzala do náruče a procházela uličkou až ke knězi. Ti, co náš příběh znali, se nijak nepodivovali, horší to už bylo s těmi cizími. Ale dcera se nenechala rozhodit, chtěla mít tátu ve svůj velký svatební den u sebe.
Irena (29): Přítel nemá rád moje děti a způsob, kterým to dává najevo, je pro mě nesnesitelný.
Věřím, že Václav nás po celou dobu sleduje a ochraňuje. Vím, že na svatbě byl a pyšnil se, jak se z jeho malé holčičky stala vdaná a krásná paní. Vašku, znovu to všechno oslavíme, až se spolu zase setkáme. Moc na tebe obě myslíme.
