„Bylo to před sedmi lety v Chorvatsku. Anežka se svým partnerem a já s tím svým. Všichni čtyři jsme usilovně hledali loď, na které jsme měli strávit příštích pět hodin,“ vzpomíná Ilona (37), „v přístavu ale žádné lodě nebyly. Kontrolovali jsme své telefony i hodinky, byli jsme tu včas! A tak jsme si začali povídat. Ani jsme nakonec nevěděli, jak dlouho to trvalo, než se naše plachetnice objevila.“ O pět hodin plavby později se z nich stali přátelé.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Krásná dovolená!
Ve městě probíhal hudební festival, kterého se nová čtyřka nadšeně účastnila. Pití, tanec… „Každý den jsme je vklouzli do našeho hotelu, abychom si ke snídani nabrali nějaké dobroty ze švédských stolů, a pak jsme zase pokračovali za zábavou,“ pokračuje ve vyprávění Ilona, „na závěr dovolené jsme si vyměnili telefonní čísla a adresy a odletěli domů.“
„Anežka byla skvělá kamarádka. Neřízená střela, která mě táhla do nových aktivit. Byla „proč ne“ k mému „ale proč?“ Dostaly jsme se spolu do řady průšvihů a nestandardních situací, potřebovala jsem její energii, její touhu podnikat stále něco nového,“ vypráví Ilona dál.
Rána osudu
Pak Anežka onemocněla. Nemocná byla už více než rok. Rakovina. Typ rakoviny, na který byla ještě tak mladá!“ smutně vypráví Ilona, „zvládla to, jako všechno v životě. Vytvořila akční plán, který vylučoval soucit, lítost, jakýkoli smutek.“ Anežka chtěla jediné. Chtěla bojovat a od ostatních potřebovala jen to, aby vše pokračovalo normálně. Okolí ji nesmělo brát jako nemocnou. Nedívat se na ni, jako kdyby umírala.
„Než Anežka zemřela, viděla jsem ji jen dvakrát. Těžko to sama sobě přiznávám,“ říká Ilona, „práce, nová práce, nový vztah, trvalý zápas se „zaneprázdněností“. Trapně mělké překážky, které se v té době zdály nepřekonatelné.“ A pak to Iloně konečně došlo! Musí se s Anežkou vidět! Naplánovaly setkání, ale Anežka už na tom byla špatně. Nikdy neprozradila, že její nemoc dosáhla terminálního stadia a že už nejde nic dělat. Jen čekat.
Byla jsem tak naivní!
„Teď mi to připadá tak strašně naivní, sobecké a malicherné,“ pokračuje Ilona, „ptala jsem se, jaké je to u nich v práci, jak zvládá léčbu, a kam pojedou s přítelem příští rok na dovolenou. A jestli už přemýšleli o koupi vlastního bytu, až léčba skončí. A co rodina? Plánují rodinu?“ Ilona se dnes stydí a žasne nad svou hloupostí. Anežka na všechny otázky reagovala tak vyhýbavě!
„Hned o týden později jsme spolu šly nakupovat. Anežka si nekoupila nic a ani se vlastně na oblečení pořádně nepodívala. Přitom móda ji vždycky tolik bavila! Pak jsme se ještě zastavily na sklenku vína a já ji znovu obdivovala, jak zvládá chemoterapii a jak se těším, až jí dorostou její krásné vlasy,“ popisuje Ilona společné chvíle, „jak jsem mohla být tak hloupá!“
Neměla jsem na ni čas!
Asi za dva měsíce jsem jí ještě jednou poslala SMS, ale odpovědi jsem se nedočkala,“ říká Ilona. Prostě si myslela, že má mnoho starostí se svou léčbou, ale pravda byla jiná. Ilona si jí těžko přiznává, ale na Anežku ve shonu každodenních povinností pozapomněla!
„Na pohřbu jsem se postupně dozvěděla pravdu o těch posledních několika měsících. Rvalo mi to srdce. Nebyla jsem tam, nebyla jsem tam pro ni, nebyla jsem duchem přítomná…,“ smutně uzavírá Ilona. Časem to přebolí. A snad si Ilona i časem odpustí. Aktivní energická a tvrdá Anežka by ji u sebe stejně na konci svého trápení, když už byla slabá a zranitelná, stejně nechtěla. Nechtěla by, aby ji Ilona viděla v takovém stavu.
„Vždycky si ji budu pamatovat takovou, jaká byla, když jsme se poprvé setkaly. Zalitá sluncem!“
