Jaké to je, když se mezi rodinu a vaši milovanou osobu postaví duševní nemoc? Ilona (28) takovou „patovou“ situaci zažila a vypráví o tom, jak strašné je být postavena před rozhodnutí, zda dát přednost vlastní mamince a rodině, nebo přítelkyni, se kterou chce strávit zbytek života.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Osudové setkání
„Jana (22) a já jsme se potkaly v březnu 2016 na Facebooku, ukázalo se totiž, že máme několik společných přátel,“ říká Ilona, „přitom jsme jedna o druhé nevěděly, a ani neslyšely,“ usmívá se. „Chvíli jsme se na Facebooku sledovaly, prohlížely si fotky, komentovaly příspěvky, zjišťovaly své zájmy, knížky, které rády čteme, hudbu, co posloucháme…, až jsme se domluvily, že se musíme sejít.“
Vztah mezi oběma mladými ženami začal jako přátelství. Jak to obvykle bývá. V té době Ilona měla přítelkyni, ale vztah byl velmi komplikovaný. Poté, co se za 3 měsíce rozpadl, Ilona začala s Janou chodit. „Náš vztah byl až neuvěřitelně intenzivní,“ popisuje Ilona, „zkrátka jsme byly jedno tělo, jedna duše. Nikdy nechci zůstat bez ní! To jsem ještě nikdy k nikomu necítila.“
Samozřejmě že jejich vztah není jen ideální, ostatně jako žádný jiný vztah na světě, občas se děvčata pohádají například kvůli domácím pracím, kam kdy půjdou či kvůli přesčasům. Přesto je jejich vztah trochu jiný než běžný. Janě byla už v dospívání diagnostikována ADHD, úzkost a lehčí forma deprese.
Chemická nerovnováha látek v mozku a následné psychické vzlety i propady sice činí Janu tím, kým je, ale občas je to trochu náročné. Chování, které ji činí jedinečnou, se liší od všech, s kým se Ilona kdy setkala.
Život s Janou a s diagnózou
ADHD způsobuje roztěkanost, která nutí Janu být stále v pohybu, pendlování od jedné věci ke druhé, od jedné myšlenky k dalšímu nápadu. Také je velmi impulzivní, nikdy není zlá, jen jedná rychle a často zcela bez rozmyslu. Je stále plná energie. Úzkostná porucha je naprostým opakem ADHD. Způsobuje ohromnou přecitlivělost na podněty zvenčí, na lidi kolem, na to, co říkají, Jana má strach z každého možného problému v budoucnosti, ze svých emocí… často se raději vyhýbá i sociálním situacím.
No a pak je tu ještě deprese. Byť je lehčího charakteru, ale způsobuje, že Jana zůstává zalezlá v posteli a bojí se, že nic nedokáže zvládnout. Neustále bojuje sama se sebou a svou vlastní myslí. „Problémy s Janiným duševním zdravím způsobují v našem vztahu turbulence, ale obě víme, že ona za to nemůže a vždy se mi omluví a snaží se mi vynahradit všechny problémy, které na mě přesouvá a které mě zatěžují, protože o ni mám strach,“ vysvětluje Ilona.
„Jednou, v den mých narozenin, měla úzkostný záchvat, což nakonec moje narozeniny zkazilo,“ říká Ilona, „ale mně to nevadilo,“ pokračuje, „jenže problém byl s mou rodinou. Všichni komentovali to, jak Jana zničila oslavu a jak je sobecká. Má ty svoje „nálady“ a všechno, aby se podřizovalo jí.“ Jako kdyby to bylo tak snadné! A určitě v tom nebylo nic sobeckého, to Ilona věděla, ale ostatní to odmítali pochopit.
Pokažená dovolená
Rodiče ani bratr a sestra nechtěli, aby Ilona s Janou jely na společnou dovolenou. Prý proto, že nechtěli „žádné problémy“. „Jenže my jsme na tu dovolenou odjely,“ vypráví Ilona dál, „bohužel to bylo dost problematické. Jana dostala záchvat paniky, takže jsme nemohly odletět podle plánu,“ pokračuje Ilona, „hodně mě to rozrušilo, protože jsem se cítila bezmocná ve své snaze Janě nějak pomoci.“
Opět se situace ujala rodina, a nebylo to nic příjemného. Krátce nato měly jet ještě na pár dní mimo s Iloninými rodiči. Ale ti nebyli ochotní případné potíže snášet. Ilonu to dostalo do příšerně nepříjemného postavení, protože věděla, že Jana bude zničená, když uslyší, že ji nechtějí vzít s sebou. Nakonec samozřejmě nikam nejela ani Ilona, a rodiče byli čím dál naštvanější.
„Jenže my dvě jsme toho zvládly tolik!“ pokračuje Ilona, „účastnila jsem se i Janiny terapie, ta nám hodně pomohla zlepšit naši vzájemnou komunikaci,“ říká a dodává, „potřebovala jsem vědět, jakým způsobem Janu mohu podpořit, a také jsem chtěla víc porozumět tomu, co prožívá.“ „Já jsem na svůj vztah hrdá, byla a jsem pyšná na to, co jsme dokázaly překonat,“ pokračuje Ilona, „jenže moje rodina to tak rozhodně nevnímala.“
Nakonec byla Ilona postavena před rozhodnutí. Měla si vybrat mezi vztahem se svou rodinou a vztahem se svou láskou. Máma Ilony nemohla pochopit, proč se drží vztahu, který ji tolik stresuje. Ilona konečně pochopila, že její rodina opravdu nerozumí, a hlavně ani nechce porozumět, proč s Janou jsou spolu a proč ji má tak strašně moc ráda. Viděli jen ty problematické situace, ne ty dobré, plné vzájemné lásky, podpory a krásných společných chvil.
„Jenže já jsem doufala, že se s Janou vezmeme a budeme spolu žít až do smrti, ve zdraví i v nemoci,“ vypráví Ilona, „bývala bych tak ráda od své mámy slyšela, že chápe Janiny těžké chvíle a že by nám ráda pomohla, kdyby to tedy bylo možné.“ Ilona si nemohla pomoci od myšlenek, že by se všichni chovali úplně jinak, kdyby Jana měla nějakou „normální“ nemoc. Problémy se srdcem nebo rakovinu. Až tak daleko ve svých myšlenkách došla…
Na prvním místě
Ilona se rozhodla. A rozhodla se pro Janu. Rozhodla se dát jejich vzájemný vztah na první místo. I když se jí ulevilo, že svou milovanou bytost neztratila, cítila se jako vyděděnec. Ale proč? Jen proto, že byla její partnerka nemocná? To přeci nedávalo smysl! Sledovala život svých rodičů a sourozenců, jak přidávají na Facebook příspěvky a fotografie, a ona je nemohla ani okomentovat. Bylo to velmi smutné. Měla ráda své synovce i neteře, bylo jí líto, že se s nimi nemůže vídat.
„Rozhodla jsem se napsat mamce dlouhý dopis. O tom, jak se cítím, o tom, co prožívá Jana, jaká je skvělá, když je jí dobře, a jak moc se snaží se svým duševním stavem vyrovnat a léčit se,“ popisuje Ilona. Zdá se, že to byl konečně úspěšný krok. Postupně si s mámou zase začaly telefonovat, a postupně se vídat. A po malých krůčkách zapojovat i Janu do rodiny.
„Nikdo by snad ani neuvěřil, jak jsem byla šťastná, když máma pozvala Janu na Štědrý den, který slaví celá naše rodina společně. A bylo to opravdu krásné!“
Už se toho hodně změnilo. Napětí mezi rodinou Ilony a Janou je čím dál tím menší a všichni jsou rádi, když se jí daří. A hlavně když vidí, že Ilona je šťastná!
Nemůžeme si vybrat rodinu, ani si nemůžeme vybrat, do koho se zamilujeme! Ilona je šťastná, že se držela svých zásad a Janu neopustila. A zdá se, že teď už budou vzájemné vztahy jen a jen lepší!
