Babičku jsem chápala

Najednou jsem babičku pochopila. Vůbec není tak stará, aby se o sebe nepostarala, aby si mohla konečně vychutnat život, nejen pořád někoho (tedy dědu) obskakovat. Máma s tátou už neříkali nic a zavládlo dusné ticho. A právě takové dusno jsem si pamatovala z dětství. Uvědomila jsem si, že ve stejném dusnu žiju teď i já. Babička se dokázala od dědy odpoutat. Dokázala by to máma? Nebo já?

Věděla jsem, že to bude jako hodit na stůl bombu, ale řekla jsem: „Vlastně mám pro vás taky novinu. S Ivošem budeme mít dítě. Ale já s ním nezůstanu, s děťátkem budu sama.“. Táta se vzpamatoval první, ale bral ho pěkný vztek. „Vy jste se ženský snad všechny zbláznily! Kdo se o vás postará? Já tedy ne, já už se nadřel dost. A žádného řvoucího parchanta jsem nechtěl!“ pak práskl židlí a odešel. „Daleko neuteče,“ usmívala se máma, „kdo by ho asi tak odvezl domů!“