Herbert (38): Přítelkyně věří na reinkarnaci. Nevím už, co si myslet

Myslím, že každý z nás v něco věří. Já kupříkladu věřím na lepší budoucnost a nikdy, to ani, když mi je nejhůř, věci nevzdávám. Nevzdal jsem se, když moje máma těžce onemocněla, ani když mi hrozil vyhazov z práce. Jsem bojovník a rád se peru i za svůj soukromý život, ve kterém se mi s partnerkami zpočátku moc nedařilo. O to šťastnější jsem byl, když mou cestu zkřížila Maruška. Úžasná holka, které by nebylo co vytýkat, kdyby až prapodivně nevěřila na reinkarnaci…  

Za všechno může vzorec

 Říká se, že každý z nás má ve svém mozku zanesený vzorec, podle kterého si dokola vybírá podobné partnery. A nejen partnery. Často jde i o kamarády, kolegy, spolupracovníky, přátelé… Žádná velká věda v tom není. Jen podvědomá ideální představa, jak kdo má zhruba vypadat, aby se nám zalíbil. Co však jednoduché už nebývá, pak to, jak z některých, stále se opakujících situací vyváznout. Že jde mnohdy o nadlidský úkol, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Jestli v něčem ten můj vzorec skutečně funguje, jsou to vztahy. Ať se hnu kamkoliv a seznamuji s kýmkoliv, vždy natrefím podobný typ dívky. Laura, Gizela anebo Maruška? Všechny tři vyšly na stejno.

Laura a sci-fi

Mojí první holkou byla krásná brunetka Laura. Seznámil jsem se s ní na jednom veletrhu, prezentujícím tuzemské vysoké školy a jejich možnosti. Laura tehdy byla svou školou vybrána nejen jako „vývěsný štít“, ale současně i jako mluvčí. Byla krásná a její způsob vyjadřování abnormálně vyspělý. Ostatně, ve výřečnosti by dokázala porazit i kdejakého profesionálního moderátora. Líbila se mi už od chvíle, kdy mé oči spočinuly na krásné dívce, oblečené v černém kalhotovém kostýmku. Odhodlal jsem se tudíž přiblížit, a objekt zájmu oslovit. Uspěl jsem a ještě tentýž večer jsme spolu zašli na kávu. Mimo „pódium“ byla Laura snad ještě zajímavější a já snadno ztrácel hlavu. Bylo jí jen o pár let méně, než mně, ale vizuálně působila dojmem spíše nějaké starší protřelé manažerky. Bylo to sexy… Vyměnili jsme si proto kontakty a už byla jen otázka času, kdy se znovu uvidíme.

I další tři setkání proběhla dobře. Stal se z nás pár a zdálo se, že nám už nic nemůže stát v cestě. Jenže pak to začalo. Doprovázet Lauru do obchodního centra na nákup dalších nových lodiček mi sice nikdy nepřišlo dvakrát zábavné, ale pořád lepší, než když mě jednoho dne zavedla do sběratelského obchodu s comicsy. Ten den jsem doslova vykulil oči a měl za to, že si ze mne střílí, jenže ne. Z Laury se totiž najednou vyklubala skalní obdivovatelka sci-fi, což záhy potvrdil i její pokoj doma u rodičů, o němž jsem dosud nevěděl.

Samostatná sbírka, plakáty a nejrůznější věci by se ještě daly snést, ale co mě absolutně iritovalo, bylo, že Laura všem těm příběhům svým způsobem věřila. Co víc, sama byla přesvědčená, že je vesmírem vyvolenou bojovnicí, která jednoho dne získá možnost, stát se součástí nějaké vesmírné výpravy… Myslel jsem, že si vážně dělá legraci, a považoval její jinakost jednoduše za sexy. Bohužel jen do té doby, než mi došlo, že před jejím světem, kam určitě nepatřil ten můj z 21. století na Zemi, není úniku. Laura byla krásná, v kostýmcích opravdu sexy holka, ale žila v dočista jiném světě než já.

Gizela a numerologie

Nějaký ten měsíc po rozchodu s Laurou jsem potkal jinou zajímavou holku – Gizelu. A věřte nebo ne, celý scénář se začal opakovat. Rozdíl byl pouze v tom, že Gizela o sobě nebyla přesvědčená, že je vládkyní galaxie, ale zase neudělala jediné životní rozhodnutí, aniž by ho předem nekonzultovala s numerologií a číselnou mřížkou. V té době jsem už byl zoufalý, protože ani u Gizely jsem o jejím já zpočátku pranic netušil. A jak mě u Laury nevyhovoval její sci-fi svět, vadila mi u Gizely zase pověrčivost a neustálá kalkulace. „To nebude holka pro život.“ Pomyslil jsem si a vyčkával. S myšlenkou rozchodu přišla nakonec sama Gizela. Souhlasil jsem, i když důvod byl značně humorný. Prý jsem jí neseděl do numerologické předpovědi pro daný rok…

Vím, že existují mnohem horší koníčky a potíže, přesto se musím přiznat, že podobné ženy zkrátka pochopit nedovedu. Nejsem esoterik ani milovník pohádek, nýbrž docela všední realista, pevně stojící na zemi, který by měl rád podobně smýšlející partnerku. Jenže? Až do doby, než jsem potkal Marušku, se mé přání zdálo utopické.

Reinkarnovaná Marie

Nakonec jsem si slíbil, že se všem okázalým dívkám v luxusních anebo jinak nezvyklých šatech i situacích začnu preventivně vyhýbat. Došlo mi, že i obyčejně působící ženy mohou být zajímavé, obzvlášť, stojí-li nohama pevně na zemi, takže je dobré, poohlédnout se po někom tam. Lov na krasavice skončil a já zůstal dva roky single. Teprve poté mi cestu zkřížila Marušku. Milá, docela všední a hezká holka, kterou jsem potkal v knihovně a už od začátku si byl jist, že půjde o fajn děvče. Nemýlil jsem se. Maruška byla a je zlatá. I přes to se ale ukázalo, že i ona má jeden zvláštní rys. Neřeší sice numerologii a ani nelétá ve vesmíru, ale pro změnu je zastánkyní teorie o reinkarnaci. Podle ní život po životě existuje, a to, jak moc jsme například šťastní či smutní, se podle ní odvíjí výhradně od našich bývalých životů. No, nevím. Co ale tuším jistě, pak to, že když mi podobné teorie začala jednoho dne vyprávět v posteli, hrklo to ve mně. Definitivně jsem dal za pravdu, že princip vzorce v našich hlavách jednoduše existuje, a co víc, není ovlivnitelný. Ať chceme nebo ne, život nám bude zkrátka dokola servírovat jen ty samé lidi. Že by osud?!

Marii mám každopádně moc rád a nechci se s ní rozcházet kvůli nějaké malichernosti. Přesto občas nevím, co si o jejích názorech vlastně myslet. 

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT