Paneláky. Obytná architektura, na kterou se lidské názory různí. Jedni na ně nedají dopustit, jiní v nich vidí bydlení jako přežívání „za trest“. Bydlet v domě s desítkami nájemních bytů nemusí být špatné. Koneckonců, v osmém patře vás sotva někdo oknem vykrade nebo přepadne. Horší už je problém, zvaný „sousedé“. Ty si většinou nevyberete a někteří z nich vám dokonce mohou připravit i pořádně krušné chvíle. Naši sousedé naštěstí ke špatným nepaří. Jen už nevím, co si občas myslet o zvucích, které od nich z bytu vycházejí…
Manželé z hlučného světa
Už třicet let bydlím v jednom starém zapadlém panelovém domě na sídlišti. I když se občas bojím, že někdo netípne správně cigaretu, nechá přetéct vanu anebo zapomene kastrol s jídlem na hořícím sporáku, nemyslím, že by se mi bydlelo špatně. Sousedy, ty si zkrátka nikdy nevyberete. Přesto ani v tomto ohledu si stěžovat nemohu. Lidé kolem mne jsou slušní a žádné požáry, povodně ani katastrofy naštěstí nezaviňují, takže se dá hovořit o štěstí. I když, jak se to vezme. Před necelým rokem se pod můj byt nastěhovali nějací noví sousedé – mladí manželé. Zatím bezdětní a dokonce i bez domácích mazlíčků, což slibovalo relativní klid. V tichosti přistěhovali nábytek, venku je moc nevídáte a dokonce pravidelně zdraví každého, koho v paneláku potkají. Ideál. Jen jediná věc mi na nich vadí. Jsou totiž přespříliš hluční a tak skoro o všem, co právě dělají, vím „živě“ nejen já, ale i sousedé pod nimi a vedle nich. Každý večer jim hraje televize do pozdních večerních hodin a ráno zase vstávají za zvuků nějakého moderně hrajícího rádia, které poslouchají tak hlasitě, že spolu s nimi musí v tu chvíli, chtě – nechtě, vstávat i další polovina baráku, (která tím pádem už ani nepotřebuje budíka). Je to nepříjemné. Křičící hudbu nemusím. Přesto mi doopravdy vadí něco trochu jiného.
Co se to děje?
Bydlím sama, a protože mě kupříkladu internet moc nebaví, ráda si ve volných dnech čas od času přečtu alespoň nějakou dobrou knihu. Životopisnou, román, poezii… Zkrátka cokoliv, co mě nadchne. Přesně tak se jednoho dne přiblížil i, na první pohled obyčejný sobotní podvečer, kdy si má duše rozhodla udělat příjemnou chvilku s romantickou knihou z kategorie „Červená knihovna“. Jenže když jsem si konečně uvařila kávu, dosedla do gauče a začetla se, uslyšely mé uši najednou cosi, znějící jako tahání nábytku po podlaze. Na stěhování zvuky moc klidné, na obyčejné uklízení moc intenzívní. Zvedla jsem tudíž hlavu a chvíli poslouchala, třebaže má pozornost patřila velmi rychle nazpět textu knihy. Oči se znovu plně začetly, když v tom se začal zezdola ozývat zvláštní mix jakéhosi vzdychání a naříkání… Chvíli jsem podivné zvuky ignorovala, posléze mi už situace nedala. Oblíbený román jsem odložila na skleněný stolek před televizi a „natáhla“ uši. Zvuky se stupňovaly. Ženský vzdychal stále víc a mužský burácivě hučel. Nebylo pochyb o tom, co se pode mnou zřejmě právě odehrává, takže jsem se malinko zastyděla a snažila se místo nemístného naslouchání, znovu obrátit pozornost ke knize. Lehké to ovšem nebylo. Oči zavřete, hlas utišíte, nos ucpete, ale uši zkrátka jen tak nevypnete…
Hádky po půlnoci
Trapnou situaci se „zvukem“ od sousedů jsem brala tak, že jde o bezdětný pár a tudíž je potřeba, něco pro založení rodiny udělat. Ostatně, za „papírové“ zdi v panelácích, skrze které bývá občas slyšet i to, co nechcete, nemohou oni ani já. Méně už mi však mysl brala okamžiky, kdy se dvojice v pozdních večerních hodinách pro změnu hádala. A pokaždé tak zvučně, že bylo kolikrát možné rozeznat i určitá slova, obzvlášť ta sprostá. Když se pak hádky opakovaly již po několikáté v řadě, začínala jsem o páru smýšlet po svém. Koneckonců, poslouchat jejich výrazy zrovna nepatřilo mezi mé hobby. Jenže co dělat? Jít k nim, zazvonit a vysvětlovat, že jejich hlučnost ruší sousedy? A tak má ústa raději mlčela. Uběhlo několik týdnů, po nichž se zdálo, že spolu s ušlými dny, odpluly i veškeré hádky. V domě byl zase na chvíli, (nebudu-li počítat televizi a rádio), klid.
Telefonování a trapas na WC
Už, už jsem měla za to, že se manželé konečně ztišili, když v tom jsem jejich hlasy začala slýchat nanovo, tentokráte na balkoně nebo WC místnůstce. Vím, že někteří lidé podobným způsobem telefonáty opravdu vyřizují, ale já si o hovorech na balkoně, obzvláště pak na WC v paneláku, myslím své… Je totiž zajímavé, že na jednu stranu hledají tito lidé soukromí, a na tu druhou si absolutně neuvědomují, že veškerý obsah hovoru křičí v podobných případech „živě“ ven do světa. A tak, na balkoně jsem si díky tomu nedobrovolně vyslechla jakýsi příběh o sousedově šéfovi, který je údajně „totálně nesnesitelný“ a na WC zase vyprávění o nějakém zbrusu novém zahraničním seriálu, doplněné o občasné kašlání či kýchnutí. Zkrátka, znělo to všechno tak, jako kdybych s těmi lidmi bydlela nejen v baráku, ale i v jednom bytě, ne-li přímo místnosti…
„Posluchačem“ proti své vůli
„Ach jo!“ Lomila jsem leckdy rukama, a pokud to šlo, hádky raději přehlušovala vlastní televizí, z balkonu odcházela a v místnůstkách pro „odskočení“ či koupelnu netrávila zbytečně mnoho času. Co mě však jednoho dne znechutilo definitivně, byl moment, kdy jsem si musela odskočit na WC, přičemž to samé učinil i soused pode mnou. Na rány dveřmi od bytového jádra, dupání do nekvalitní podlahy nebo hluk ze splachování, jsem bývala zvyklá i předtím a neřešila bych to. Jenže útrpný a funící zvuk, jaký se najednou začal ze zdola linout, byl už i na mne moc. Kroutila jsem hlavou a marně hledala odpověď na to, proč někomu stojí za to, být úplně u všeho tak strašně hlučný. Abych pravdu řekla, nebylo to vtipné a ani nechci vědět, co přesně se tam dole dělo. Všude se rozléhající vzdychavé zvuky byly však mým uším nejen nepříjemné, ale především trapné… Natolik, že jsem tehdy poprvé, po třiceti letech, začala uvažovat i o přestěhování někam pryč. Na venkov, chatu, možná do města… Jenom už ne do „panelového světa“, kde bych určitě zase musela proti své vůli poslouchat zvuky ze životů cizích lidí, kterých mám až nad hlavu. Paneláky sice mají výhody, které nekritizuji, ale na druhou stranu v nich můžete snadno přijít o nejednu cennou věc. Třeba o vlastní klid a soukromí.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
