Helena (34): S matkou jsme si nikdy nerozuměly, svá vnoučata ani nechce poznat

Můj vztah s matkou nebyl nikdy ideální, hodně jsem jí vyčítala, že kvůli jejímu pití nás opustil otec a ona se o mě potom už téměř nezajímala. Když jsem dokončila školu, odstěhovala jsem se, poznala jsem svého manžela a záhy jsem čekala první dítě.

V tu dobu jsem se rozhodla náš vztah oživit, chtěla jsem, aby poznala své vnouče a byla součástí naší rodiny – přišlo mi to správné a byly chvíle, kdy mi skutečně chyběla. Ona už o to však neměla zájem.

Démon alkohol

Maminka to neměla jednoduché, pracovala v léčebně pro dlouhodobě nemocné, a to jí bralo sílu, a hlavně ji to ničilo psychicky. Když denně koukala na umírající lidi, kteří už neměli vůbec nikoho, brala to hodně osobně a svůj smutek a psychickou vyčerpanost začala zapíjet vínem a vodkou.

To se mi snažil jako malé vysvětlit tatínek, že maminka pije, protože má hodně těžkou práci, kterou ale někdo musí dělat. Nezlobila jsem se na ni, když přišla domů z práce a místo psaní úkolů se mnou se šla opít na verandu. Jenže démon alkohol ji nakonec doběhl a úplně ji změnil, to už začal být velký problém.

Pila stále víc

Máma začala pít víc a víc. Když už byla doma, nebyla s ní řeč a to začalo vadit tátovi. Já došla do věku, kdy jsem mámu hodně potřebovala, ona tam pro mě ale nebyla. Otec se to snažil zachránit, jak se dalo ale marně. Na pubertální dceru přestal sám stačit a matka odmítala práci opustit a skončit s pitím. Nakonec nás táta opustil a našel si novou ženu, se kterou založil novou rodinu. To jsem mámě začala vyčítat a tím se náš vztah poničil už navždy.

Doma jsem to už jen chtěla přetrpět

Nezbylo mi nic jiného, než to doma nějak přetrpět. Dokončila jsem učiliště a hned v osmnácti letech jsem se odstěhovala na ubytovnu, kde jsem pokoj sdílela se svou kamarádkou, která měla doma podobné problémy. O rok později jsem už poznala svého manžela. Tím se mi změnil život.

Čtěte také: Laura (28): Kdy už to skončí, strach z virů a bakterií mám pořád, současná situace mě dohání k šílenství.

Už jsem zase měla zázemí, a dokonce jsem brzy na to otěhotněla. Měla jsem z toho obrovskou radost, zvala jsem mámu na svatbu, ale ona nepřišla. Když jsem měla chvíli před porodem, snažila jsem se mámu kontaktovat, dokonce jsem ji navštívila, ona mě ale poslala pryč.

Nevzdala jsem to

Dnes je mi čtyřiatřicet a mám tři děti. Mámu kontaktuji několikrát ročně, nevzdala jsem to ani, když mi řekla, že už mě nechce nikdy vidět, dokonce se odmítla setkat i se svými vnoučaty. Já ale vím, jak moc trpí, pořád na půl úvazku pracuje s umírajícími a pořád tu bolest zapíjí litry vína a panáky vodky. Takhle ale nechci, aby skončila.

Nikdy bych si neodpustila, kdyby zemřela stejně jako její svěřenci v léčebně, kteří umírají osamocení a smutní. To nemůžu dopustit. Pořád je to má maminka.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu