Skoro každá žena vidí na svých prsech nějaký nedostatek. Buď jsou malá, nebo zase velká, povislá, s malými bradavkami, velkými nebo třeba i nepříliš vzhlednými. Můj problém (a nejsem v něm sama) je o dost horší. Od puberty trpím tzv. asymetrií prsů, což znamená, že každé je jinak velké. Jistě, žádná z žen nemá prsy jako „přes kopírák“, jenže u mě je rozdíl nejen ve tvaru prsů i bradavek, ale především v samotné velikosti, kdy na jeden prs potřebuji podprsenku velikosti „A“, zatímco na druhý „C“. Rozdíl je navíc tak výrazný, že jej nelze ani nijak maskovat. Navíc, poslouchat celý život posměšky typu „Jedno-prska“, už opravdu dlouho nevydržím.
Když dívka závidí prsa…
Když mi bylo devět, trpěla jsem tichou závistí vůči některým spolužačkám ve třídě. Důvod byl vcelku povrchní. Prsa. Kdekteré začínala růst a já byla pořád plochá. Ač jsem pochopila, že mám na vývin ještě řádku let, nedokázalo mé nitro odbourat pocit hořkosti. Dnes bych však dala za onen starý plochý hrudník třeba i příslovečné království! Proč? Protože by mé tělo bylo souměrné. Mnoho žen může sice namítat, že žádná nemá prsy souměrné, jenže to, co potkalo můj hrudník, by jistě ani jedna z nich neměnila.
Příběh neštěstí začal jednoho rána, kdy jsem se probudila a zvláštně mě pobolíval pravý prs. Bylo mi deset. Když mi pak máma vysvětlila, že jde s největší pravděpodobností o růst prsou, zaradovala jsem se a měla za to, že jde o nejšťastnější den mého života. Vždyť, konečně budu moci i já nosit všechno to roztomilé dívčí prádlo. Titěrné růžové podprsenky s kraječkami nebo animovanými postavičkami, které jsem o tělocviku tolik záviděla spolužačkám, popřípadě již dospělé ženské prádlo od „A“ výš. Situace působila slibně. Jenže se dlouho nedělo nic, až mi najednou došlo, že mírně roste stále jen prso pravé, zatímco levé nedělá takřka nic. Následoval kolotoč lékařů, ale nikdo mi neuměl pomoci. Nejčastěji jsem slyšela pouze slova útěchy a domněnky, že se vše po pubertě srovná.
Děvče s jedním prsem
K srovnání nedošlo. Naopak. Levé mi postupně dorostlo sotva do nejmenší velikost „A“, což je v hovorovém jazyce „nulka“, zatímco pravé nabralo velikost až k velkému „C“. Tragická asymetrie byla o to horší, že se mi začala rozcházet i velikost a tvar bradavek, včetně hustoty prsní tkáně. V podstatě, už když mi bylo šestnáct, vypadal můj hrudník tak, jako „patchworkem“ sešitý ze dvou různých žen. Na jedné straně docela pěkná, pevná nulka a na druhé povislá obří trojka. Byla jsem nešťastná. Nejen proto, že jsem se na sebe nemohla podívat do zrcadla, ale i proto, že takto radikální rozdíl nešlo ničím zamaskovat. Vycpávky a pus-up podprsenky umí korigovat jen slabé rozdíly, nikoliv toto. Skutečný horor mé psychice však nastolilo okolí. Kvůli viditelné anomálii jsem se stala terčem posměšků. Nejen od kluků ale především od holek, které mi začaly říkat „Jedno-prska“ „Prsatka“ nebo „Děvče s jedním prsem“, protože pod šaty to tak skutečně vypadalo. Byla jsem nešťastná, začala chodit „za školu“ a málem kvůli všemu opakovala devítku. Naštěstí pro mne měli pochopení alespoň učitelé, kteří mi absence tolerovali a nechali mě s trojkami „prolézt“, abych neměla zpoždění s nástupem na střední. To bylo milé. Avšak kolotoč starostí se rozjel záhy i na střední. Tam mě potkal snad nejpodivnější trapas v životě…
Onkologická pacientka
Že pubertální výrostci neměli trošku taktu a scházel jim vůči mé situaci rozum, by šlo pochopit. Jenže, leckdy dovede pořádný trapas zavinit i rozumová přemíra. Že mám „nějaký divný hrudník“, se po nové škole, kam jsem nastoupila, rozkřiklo rychlostí světla. Kde kdo si mě tudíž buď tiše prohlížel jako zvířátko v zoo, anebo rovnou komentoval. Žhavý drb pak samozřejmě neunikl ani sborovně. Všechny shodně zajímalo, co to s tím hrudníkem vlastně mám, ale nikdo neměl odvahu, zeptat se. Já se zase snažila tvářit, jako by nic… Zásadní zlom přišel až jednou na hodině češtiny. Češtinářka mě tehdy vyvolala k tabuli, a zatímco zkoušela, ze zadních lavic se ozývaly už stokrát omleté komentáře typu: „Prsatka, Prsatice, apod.“ To, co jsem slyšela já, musela samozřejmě slyšet i vyučující, jenže se nedělo nic. Až najednou, v nestřeženém momentu, práskla pěstí do katedry takovou silou, že všichni nadskočili, a spustila dlouhý káravý monolog. O tom, jak těžký mají život onkologičtí pacienti a že jsem vlastně hrdinka, když jsem už tak mladá musela s podobnou nemocí bojovat! V tu chvíli jsem vytřeštila oči já i třída. Posléze také češtinářka, které začalo docházet, že se pravděpodobně spletla…
Hodina tenkrát skončila a já byla pozvána do kabinetu, kde jsme si vše vyříkaly. Samozřejmě, že se mi omluvila. Jenže trapas, který vznikl, mé psychice nepřidal. Připadala jsem si strašně. Tak nějak jako všechny ty nešťastně oplácané mladé dívky, které občas omylem pustí lidé v tramvaji sednout v domnění, že jsou těhotné…
Operace. Ano nebo ne?
Dnes, kdy už mi je přes dvacet a hrudník se těžko výrazně změní, uvažuji o plastické operaci. Jen nevím, jestli toužím po implantátech, či spíše implantátu. Bojím se, aby vše dobře dopadlo. Navíc v sobě nechci nosit zašitý žádný umělý, cizí předmět. Silikonové vycpávky znám, protože jsem je nosila běžně v podprsence. Jenže představa, že mám něco podobného voperováno do sebe, mě opravdu dost děsí. Co když budu mít nějakou nehodu a implantát se protrhne? Co když se s ním i bez nehody něco stane a já nebudu mít peníze na výměnu? Nejsem z bohaté rodiny, nemám stálou práci a nejsem ani žádná celebrita nebo influencerka… Kamarádky mi sice radí, abych podobné „hlouposti“ neřešila a nechala si udělat normální „silikonové trojky“, jenže já se nakonec rozhodla pro kompromis. Na operaci půjdu, ale budu si přát, aby se mé pravé prso přizpůsobilo levému. To znamená, že zamířím do „nulek“. Možná půjde o raritní rozhodnutí, ale jistota je jistota. Chci svá prsa, velké rozměry se mi i díky jednomu jedinému prsu zprotivily, a jak už jsem jednou řekla, co bych dnes dala za svůj dávný dívčí plochý hrudník. Doufám, že ho již brzy zase budu mít a dočkám se konečně i těch roztomilých růžových podprseneček s kraječkami pro mladé slečny, o které mě kdysi příroda ochudila…
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní, dovolím si vám poslat zároveň dva dopisy. V prvním z nich v autorovi převáží erudice psychologa, jenž se léta zabývá asertivitou:
Vážená paní, podstatné je vaše rozhodnutí a subjektivní dobrý pocit. Toužíte po „roztomilých nulkách“ a máte plné právo jednat podle svého. Udělejte to po svém. Uvažte ale podstatnou věc. Řešíte svůj odpor vůči asymetrii prsů. Ten ovšem rázně vyřešíte při každé volbě. Vtipkuje se, že Bůh se nejvíc nasměje, když mu řekneme své plány. Dnes velikost většího z prsů mj. symbolizuje velikost problému a připomíná mnohé velice nepříjemné situace. „Pryč s tím!“- oprávněně říkáte. Nemůžete ale vědět, jaký postoj k svému poprsí zaujmete po operaci. Odpovíte asi: „Vím to dobře, je to jasné. „Dobrá, věřím tomu. Můžete odhadnout s čím a jak budete spokojena pár měsíců a zřejmě i pár let. Nebudou ale „nulky“ problém třeba ve třiceti? A to ještě budete mít před sebou dejme tomu 60 let života. Zvažte to a konzultujte s lékařem i otázku kojení… Přihlédnout i k tomu cu usnadní poskytnout nejcennější výživu miminku je rozumné. Nicméně asertivní právo „být sám sebe soudcem“ platí i pro rozhodování o velikosti poprsí.
Druhý dopis následuje:
Vážená paní, možná to je důsledek profesionální deformace, ale text napsaný výše mne napadl jako první. Byl jsem s ním spokojen. Pak ale ve mě začal vrtat červíček pochybností. Co když mají kamarádky pravdu? Co když vám jednou v budoucnu váš partner řekne něco na způsob: „no mě to vlastně ani nevadí, nulky jsou také pěkné“. Vy na to budete v duchu kontrovat: „no jo taky… moc nadšeně to neznělo“. Asertivní být můžeme, ale rozhodně nemusíme. I rozhodnutí přizpůsobit se konvenčnímu ideálu krásy může být samo o sobě asertivní. Stačí když je jasné a dál o něm nepochybujeme. Nemám rád bezradné poradenství. Proto „zn. upřímně a vážně“ a jen za sebe odpovídám: „V každém případě doporučuji asymetrii odstranit. Jak to je vaše volba. S vědomím toho, že starý chlap nemá co mluvit do rozhodnutí mladé ženy a nemůže se zcela vžít do jejího rozpoložení se sám za sebe přikláním k hlasu vašich kamarádek.
Přeji vám správné rozhodnutí.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
