Někde jsem četla, že sexuální orientace může být i proměnlivá, tzv. „fluidní“. Zda se tvrzení zakládá na pravdě, posoudit neumím. Z vlastní zkušenosti ale vím, že nikdy bychom neměli říkat „nikdy“. Od puberty se považuji za heterosexuální ženu. Líbí se mi pohlední muži a jednoho takového mám za manžela. Na venek i v soukromí působíme dojmem harmonického páru. Přesto, měla-li bych říci, kdy v životě jsem prožila největší romanci a spalující lásku, nebyla by to svatební noc ani den prvního rande. Ten okamžik přišel ve chvíli, kdy jsem, ještě jako studentka, omylem zabrousila do jedné kavárny…
Běžná holka
Než „osudová chvíle“ nadešla, žila jsem jako docela obyčejná holka. Tedy, myšleno na poměry, které u nás panovaly před devadesátými léty. Jako dítěti mi například maminka kladla pořád dokola na srdce, že musím být vždy způsobná mladá slečna. To proto, abych neodradila případné nápadníky, jednou se dobře vdala, a tudíž byla šťastná. Z dnešního pohledu je obdobná vzpomínka snad až příliš utopická, avšak naše generace skrze podobné názory žila. O sexuálních orientacích se navíc veřejně nehovořilo, takže mám dnes, s odstupem let pocit, že některá děvčata podstupovala sňatek vlastně jen proto, že byl od nich očekáván. To já představovala „zlatý střed“, a nechávala se překvapit, co mi osud postaví do cesty. Přiznám se však, že o vlastní orientaci jsem nikdy nepřemýšlela. Přišlo mi přirozené, všímat si mužů. Jenže skutečný cit, bouři srdce a „motýlky v břiše“, spustil nakonec někdo úplně jiný…
Podivný číšník a krásná servírka
Tehdy mi bylo dvaadvacet a volný čas mezi přednáškami na vysoké jsem vyplňovala různě. Někdy mě kroky vedly bezcílně městem, jindy mi přišlo vhod posezení v kavárně či cukrárně. A tehdy se vše stalo. Procházela jsem městem a najednou zaznamenala jednu, dosud nenavštívenou „cukrárno-kavárnu“. Z dálky vypadala sice luxusněji, ale i tak jsem si troufla vstoupit, třebaže po analýze interiéru jsem pak zase zvažovala odchod. Jenže v tu chvíli mě zaujal podivný číšník. Mladý klučina, zřejmě učeň, který odnášel použité nádobí, ale při přenášení plechového podnosu předváděl doslova psí kusy. Pokaždé, když měl zajít do kavárenského zázemí, které dělily od hlavního prostoru tři malé schůdky, předstíral, že zakopl. Rozpohybovaný tác však pokaždé vybalancoval. Doslova cirkusové představení některé návštěvníky pobavilo, jiní naopak pronášeli cosi o nevychovanosti mládeže. Mně se líbilo, takže hned po odchodu jsem věděla, že zase co nejdříve přijdu.
Čas na další návštěvu mi vyšel přesně za týden. Přišla jsem, usedla a vtipného akrobata zahlédla, tentokráte nečekaně v pozadí kavárny. Jakýsi příjemně altový ženský hlas, připomínající mluvu spíše nějaké školené herečky, mu tam domlouval, „aby už nehloupl.“ Smála jsem se, ale po chvíli „zamrzla“. Ze zázemí podniku totiž náhle vyšla vysoká, štíhlá, pečlivě nalíčená a načesaná, hnědovlasá starší servírka, majitelka hlasu. Ihned mě napadlo, že půjde o zdejší šéfovou, protože tak působila. Imponovalo mi však, že byla oblečená klasicky, v černých šatech, lakovaných lodičkách a s kraječkovou čelenkou v bohatě načesaném účesu tak, jako jiné servírky. I přesto však na ní ty šaty působily nějak, nevím proč, luxusněji. Stejně, jako ostatní, roznášela i ona kávu se zákusky. Ovšem styl jejích gest a chůze byl jiný. Vznešený. Čas ubíhal a já najednou zjistila, že pryč je jakýkoliv zájem o rozverného číšníka. Má pozornost nyní patřila pouze jí.
Krásná šéfová
Z kavárny jsem tehdy odcházela jako omámená a přistihla se, že na ni v jednom kuse myslím. Hned další týden jsem proto návštěvu opakovala. Musela jsem ji vidět, přičemž štěstí mi přálo. Mnou objednaný zákusek donesla zrovna ona, takže jsem si ji mohla konečně prohlédnout zblízka. Fascinovala mě její čistá pleť bez jediného chloupku i pravidelné líčení. V dobách mých mladých let si totiž spousta pěkných žen nechávala pod nosem „knír“, nevzhledné obočí anebo jiné ochlupení, což mi přišlo ošklivé. Avšak tahle dáma byla nalíčená jako filmová herečka. Působil tak její vzhled, chování i výrazná mluva. Když pak od stolu odešla, a zůstala po ní jen stopa příjemného parfému, stalo se něco, co mé nitro neznalo. Pocit jakési zamilovanosti mě v tu chvíli doslova paralyzoval. Jenže milovat ženu? „To vůbec jde?“ Tázala jsem se zmateně. A tak jsem před odchodem zamířila alespoň za „akrobatem učněm“, abych zjistila, kdo že ona dotyčná vlastně je. Tolik mě zajímala! Hoch byl naštěstí sdílný a překvapení na sebe nenechalo čekat. „Jmenuje se Katarína, naše šéfová. Ale pěknej kus, že jo? Teda, alespoň za mlada musela být. Kdysi se pokoušela o hereckou kariéru, jenže jí to nějak nevyšlo, překvalifikovala se a skončila tady. Občas je dost protivná, ale vždy férová.“ Vyhrkl, popotáhl a s omluvou odešel za pultík. Jen já zůstala jako opařená.
Milostné sny
Kataríně bylo tenkrát k padesáti, ale působila kouzelně. Pořád jsem o ní přemýšlela, chodila ji nenápadně do kavárny navštěvovat, až se jednou stalo cosi zvláštního. Vycítila totiž můj chabě maskovaný zájem a při závěrečném placení, kdy jsem se pokoušela, nechat jí alespoň trochu rozumné spropitné, jej s jemným pohlazením po hřbetu ruky odmítla. Usmála se a odešla. Jenže onen dotek, jako by mi v tu chvíli na ruce vypálil cejch. Cejch vášně. Najednou se mě zmocňovaly pocity, o jakých jsem vůbec netušila, že existují a toužila s ní přijít do ještě bližšího kontaktu. Nic na světě mě už nezajímalo. Jen ona. Po několikáté návštěvě jsme se pak začaly postupně bavit, a později i letmo přátelit. Občas jsem jí pomohla odnést nějaký tác, jindy zase galantně podržela dveře. Zlom přišel v okamžiku, kdy mi jednoho dne coby poděkování, vlepila z radosti obří polibek na tvář. Obyčejná žena by na tohle nejspíš nereagovala. Jenže já se musela obrovsky krotit, abych ji nechtěla políbit také, avšak milostným způsobem. Ovšem, i to ze mne Katarína zřejmě vycítila…
Čím dál, tím více jsem byla do krásné servírky zamilovaná a jednou mi dokonce vstoupila i do snu. Byl to můj první (a dosud poslední) erotický sen v životě, přičemž protějškem mi nebyl muž, nýbrž žena, krásná Katarína. Reálný vztah však skončil smutně. Právě ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, co k ní vlastně cítím a sbírala odvahu, někam ji pozvat, zarazila mě v kavárně smutná změna. Katarína totiž dala mezitím, co jsme se neviděly výpověď a nikdo z personálu mi už nechtěl říci, kam vlastně přestoupila. Byl konec. Ze života mi náhle odešla stejně, jako do něj přišla. S rozdílem, že mi její existence dala něco neopakovatelného. Něco, co už jsem nikdy ve vztahu s žádným mužem nezažila, třebaže jsem se šťastně provdala a založila rodinu. Kým doopravdy jsem, nevím. Myslím, že heterosexuálka s nevšední zkušeností. Ale, jak praví známé rčení, nikdy neříkej nikdy…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
