Měli jsme s přítelem pěkný a harmonický vztah. Nikdy jsme se moc nehádali a všechno jsme dokázali s klidem vyřešit. Když jsem však neplánovaně otěhotněla, najednou mi na něm začalo všechno vadit – a také na jeho chování jsem si všimla, že už není tak zamilovaný, jako býval dříve a začal mě ignorovat.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Naše první setkání nebylo nic moc
Když jsem poznala Tondu, nebyla to láska na první pohled. Dokonce mi byl až nesympatický. Je pravda, že jsme se poznali v baru a oba jsme ten den měli celkem upito, ale připadal mi otravný a měl nemístné poznámky. O týden později jsme se potkali na zvěřinových hodech. Když mě oslovil, nechtěla jsem se s ním vybavovat, poslední rozhovor mi stačil, ale po pár minutách jsem změnila názor.
Láska přišla postupně
Postupem času mi začal imponovat. Líbilo se mi na něm, jak byl schopný mluvit prakticky o čemkoliv. Byl sečtělý a jeho názory se mi líbily a častokrát jsem na věci měla stejný náhled. Uměl mě i pobavit. Potom to trvalo už jen pár týdnů, než jsem zjistila, že jsem do něj bezhlavě zamilovaná – a on do mě evidentně taky. Začali jsme spolu chodit a já byla jak na růžovém obláčku, ze kterého jen tak nespadnete.
Nečekané těhotenství nám nevadilo
Náš vztah jsme si užívali, chodili jsme často do společnosti, jezdili na výlety a trávili spolu spoustu času. Po roce jsme si pořídili společný byt, abychom spolu mohli být prakticky pořád. Naše láska byla pořád stejná. Možná by se dalo říct, že dokonce stále sílila. Dokonale jsme se doplňovali. Proto také nebyl problém ani v tom, když jsem otěhotněla. Nebylo to plánované, ale nevadilo nám to.
V životě mi nebylo tak zle, jako v těhotenství
S nečekaným těhotenstvím však přišly také komplikace. Ranní nevolnosti netrvaly pouze ráno, ale celý den. Byla jsem z toho unavená a postupem času zoufalá. Chvílemi jsem si připadala, že to nemůžu zvládnout. Bylo mi tak zle, že jsem musela zůstat na nemocenské a celé dny jsem jen proležela nebo rovnou prospala. Nemohla jsem fungovat ani doma, a tak celá starost o domácnost i finance zůstala na Tondovi.
Začaly mi vadit i maličkosti
Tondovi to ze začátku nevadilo, ale mě ano. Najednou jsem viděla věci, které on přehlížel. Tam ležel hrníček, jinde se zase válelo pohozené oblečení. A když jsem viděla, že Tonda místo toho, aby to uklidil, ležel na gauči a koukal na televizi, raději jsem se zvedla a šla to uklidit. Takhle začaly naše první hádky. Já byla nevrlá, protože mě můj stav velmi oslabovat a připadalo mi, že on kašle na to, aby mi více pomohl. Byla jsem na něho prostě nepříjemná.
Náš vztah procházel opravdovou krizí
Nevím, jestli to způsobovaly hormony, nebo to tak opravdu bylo, ale začalo mi vadit prakticky všechno. Po pár měsících mi snad vadilo i to, že dýchal a pozorovala jsem, že Tonda má docela podobný pocit. Domů začal chodit čím dál tím později nebo se sebral a šel ven s jeho kamarády. To mě dostávalo do čím dál větší deprese. Viděla jsem, že se sami sobě navzájem odcizujeme čím dál tím víc, a bála jsem se, jestli zvládneme vztahovou krizi, kterou jsme procházeli.
Co bude s naší malou holčičkou?
Měla jsem už jen pár týdnů do porodu a bála jsem se, co s námi bude. Co bude s tím malým drobečkem, kterého za chvíli přivedu na svět. Momentálně jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Uvažovala jsem také nad tím, že ji budu vychovávat sama bez Tondy. Moje pocity se střídaly jako na houpačce. Chvíli jsem ho milovala, chvíli nenáviděla, ale každopádně jsem začala být čím dál tím víc zoufalá ze vzniklé situace. Nakonec to byl Tonda, kdo přišel s tím, že je na čase si promluvit.
Tonda nastolil pravidla
Bála jsem se, že se bude chtít rozejít, ale to nechtěl. Místo toho chtěl naši situaci řešit. Taky mu došlo, že naše dítě nemůžeme přivést do tohoto blázince. Navzájem jsme si řekli, co komu na tom druhém vadí, a chceme, aby se změnilo. Nastolili jsme mezi sebou určité meze. Nakonec jsme oba konstatovali, že tento rozhovor jsme oba potřebovali jako sůl a bylo načase si promluvit, protože situace začínala být neudržitelná. Konečně jsem měla jiskřičku naděje, že se něco zlepší.
A opravdu tomu tak bylo. Nebylo sice všechno opět růžové, jak na začátku, ale když mě chytly porodní bolesti a Tonda mě vezl do porodnice, věděla jsem, že v něm mám oporu a můžu se na něj spolehnout.
