Vždycky jsem chtěla dítě, ale když se moje malá dcera narodila, nenašla jsem v sobě takový ten pocit mateřství, o kterém mi všechny ženy říkaly, že je to ta nejkrásnější věc na světě. Karolína už má deset měsíců a já ji nenávidím. Vzala mi mou svobodu a péče o ni je únavná. Často si přeji vrátit čas a neotěhotnět.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Těhotenství bylo plánované
S manželem jsme dítě plánovali. Byl to prostě přirozený vývoj našeho manželství, a tak nějak se to očekávalo. Já jsem miminko v podstatě také chtěla. A když jsem otěhotněla, představovala jsem si, jak budu vozit krásný kočárek a sem tam si sednu do kavárny, když bude dítě spát. Chtěla jsem holčičku, abych ji mohla strojit do růžových oblečků a česat jí vlásky. Měla jsem vysněné dokonalé mateřství.
Může mi někdo říct, jak vypadá mateřský cit?
V mnohých časopisech jsem se dočetla, že když žena otěhotní, chytne ji takový ten mateřský cit. Co to však je? Ptala jsem se i svých kamarádek, které už dítě měly. Já si totiž připadala pořád stejně. Ani jsem nepřestala kouřit. Přišlo mi to zbytečné, stejně už v těle nikotin mám a teď už bylo pozdě něco zachraňovat tím, že přestanu. Prostě jsem se nechtěla nijak omezovat. A tak jsem pořád čekala, kdy přijde ten mateřský cit, který změní mé chování.
Ale nepřišel, ani těsně před porodem, a když se malá Karolína narodila, stále jsem ho necítila. Jako bych se dívala na cizí dítě. Byla krásné miminko, to ano, ale to bylo tak všechno. Po namáhavém porodu jsem si chtěla hlavně odpočinout, ne na ni dohlížet. V duchu jsem proklínala sestřičky, proč si ji nenechají u sebe, abych se mohla v klidu vyspat. Taky jsem byla zklamaná, že to je jinak, než jsem čekala.
Můj život byl vzhůru nohama
Po propuštění z porodnice nám s manželem nějakou chvíli trvalo, než jsme našli systém. Vůbec mi před tím nedošlo, že svůj čas budu muset podřídit tomu, jak se budí, kdy má hlad nebo potřebuje přebalit. Nakonec jsem zaťala zuby a dělala jsem to tak, jak se očekávalo a bylo třeba. Začínala jsem však být nevyspalá, protivná a k malé jsem chodila, jen když plakala. A tohle dělala často.
Po několika měsících by se dalo říct, že jsem ji začala nenávidět. Vzpomínala jsem jen na dobu, kdy jsem ji neměla a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Bylo mi líto, že si nemůžu jít sednout s kamarádkami do baru a jen tak si popovídat. Chtěla jsem si jít zacvičit, ale copak to šlo? Vzpomínala jsem na dny, které jsem jen tak proležela v posteli a nemusela nic dělat. To všechno mi najednou skončilo a já to chtěla nazpátek.
Všechny své myšlenky jsem si nechávala pro sebe
Se svými myšlenkami jsem se bála komukoliv svěřit. Všechny ženy kolem mě milovaly své děti. Šlo na nich vidět, jak jsou šťastné a pro své děti by i dýchaly, a proto jsem si všechno nechávala pro sebe. Tohle by prostě nikdo nepochopil. Ani manžel, který byl z Karolíny úplně na větvi. Došlo to tak daleko, že i když plakala, nechávala jsem ji tak. Jednoduše jsem tam nešla a doufala, že přestane. Karolínu jsem ani sama od sebe nepochovala.
Redakce doporučuje: Kamila (32): Pouto mezi matkou a dítětem prý vzniká automaticky. Ne vždy. Někdy je potřeba víc času
Myslela jsem na to, že ji zabiji a bude mi zase dobře
Až když jsem jednoho dne stála nad postýlkou s malým polštářkem v ruce a napadla mě myšlenka, že kdybych ji udusila, moje utrpení by skončilo, došlo mi, že tohle opravdu není normální a něco se uvnitř mě děje. Sebrala jsem veškerou odvahu a svěřila se své nejlepší kamarádce. Ona hned pochopila, kde je problém. Vysvětlila mi, že nejspíš trpím poporodní depresí a okamžitě mě objednala k psychologovi.
Teď docházím na sezení a on se mě z toho snaží dostat, ale stále ještě jsem ve fázi, kdy nenávidím své dítě a chci, aby malá Karolína z mého života zmizela.
