Moje maminka mi vždycky říkala, že mám smůlu na muže, že si je prostě neumím vybrat. Jenže já vlastně ani nikdy nevěděla, jak se takový správný muž hledá. První muž mě podváděl a opustil m, když jsem byla v šestém měsíci těhotenství.
Druhý muž si mě vzal, ale nikdy nepřenesl přes srdce, že mám dítě s jiným, a tak jsem se po třech letech rozváděla podruhé. A se třetím mužem jsem zažívala pravou italskou domácnost. Po všech nezdarech, hádkách a pár fackách jsem byla ale stejně pořád skálopevně přesvědčená, že po třetí se už rozvádět nebudu. Tak jsem krizi začala řešit jinak.
Suverén, sympaťák a hrozný vůl
Svého třetího muže jsem poznala v autoservisu, kam jsem odvezla své hodně staré a léty utahané auto, které mi jediné zbylo po druhém manželovi. On mi tvrdil, že už ho nikdy nedá dohromady, já jsem ale trvala na tom, že jej musí opravit, jinak nebudu mít jak vozit syna na fotbal. Tak se zasnažil, auto opravil a o rok později jsme se brali.
Moc se mi líbilo, že je milý a sympatický, přitom navenek působil jako suverén a hodně zásadový člověk. Už když jsme spolu randili, docela často jsme se hádali, byl hodně temperamentní – no a já taky nejsem žádná puťka.
Nesmírně mě ale přitahoval, cítila jsem se vedle něj hrozně dobře a co víc, s mým synem si moc rozuměl. Bral ho na zápasy, pomáhal mu v matematice a já jako matka jsem tohle dokázala ocenit. Po dvou nevydařených manželstvích jsem ale ještě neměla dostatečně natlučenou pusu, a tak jsem jaksi úplně opomněla, že je to vlastně hrozný vůl.
Manželská krize a jak z ní ven?
Naše manželství se začalo otřásat v základech asi dva roky po svatbě, kdy jsem zjistila, že už nemohu mít děti, které si on moc přál. Chtěl mít společné dítě a já mu ho prostě nemohla dát. Vím, že mě nepodváděl, ale začal se koukat po jiných, měl dost nejapné poznámky, a tak jsme se začali hodně hádat. Víc, než předtím. Občas letěly talíře, občas facky.
Po čase jsem se odstěhovala z ložnice, manželství spělo ke svému konci, ale já jsem se nechtěla smířit s rozvodem. Kdyby však manžel odešel, neudělala bych nic. On ale odejít nechtěl. Začala jsem přemýšlet, jak z této krize ven.
Běž na seznamku
Kamarádka mi poradila, abych to neřešila a navrhla mi, abych šla na seznamku, začala flirtovat, pobavila se a nic od toho nečekala. Prostě jen sranda. Přišlo mi to vlastně jako fajn nápad, a tak jsem se na jednu přihlásila. Byla to bída a utrpení, až jsem narazila na zajímavého muže, se kterým se mi dobře povídalo. Na profilech jsme ani jeden neměli svou fotku, toho jsem se bála, přesto jsme se dohodli asi po dvou týdnech, že si fotky vyměníme. On se chtěl se mnou setkat, povídal mi o tom, jak je smutný a osamělý, jak se bude rozvádět a potřebuje spřízněnou duši. I kamarádka si myslela, že je to ten pravý pro mě.
Tak my se rozvádíme?
Fotku mi poslal jako první a já jsem v tu chvíli myslela, že sním. Ten život si zase jednou se mnou pěkně pohrál. Já jsem si celou dobu psala s vlastním manželem! Byla jsem v šoku, nejprve jsem začala plakat, pak se smát. Psal mi pod přezdívkou, a i když věk a místo bydliště seděli, netušila jsem, že bych mohla na seznamce narazit právě na něj. Co mě ale nejvíce zarazilo, nebylo to, že šel na seznamku jako já, ale že psal, že už se rozvádí. To pro mě byla novinka. Přemýšlela jsem, co mám udělat. Nakonec jsem mu poslala svou fotku a k ní připsala, pouze: „Tak my se rozvádíme?“
Všechno to dopadlo ale úplně jinak, než bych čekala. Psali jsme si potom dál a šli na slíbenou schůzku. Vlastně jsme to vzali jako nový začátek a docela nám to funguje.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
