Měl to být zážitek na celý život, na který se nezapomíná. Svatbu jsem však na poslední chvíli odvolala. Dlouho jsem nad tímto krokem přemýšlela, ale toto rozhodnutí bylo logickým krokem. Můj partner se totiž asi nikdy nezmění a já nechci dopadnout jako mnoho párů přede mnou. Proč jsem se nakonec nevdala?
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
S Michalem jsme nerozlučnou dvojku tvořili opravdu dlouho
Chodili jsme spolu od mých sedmnácti let a byl mou první velkou láskou. Myslela jsem si, že on je pro mě tím pravým, protože v hodně věcech jsme si rozuměli. Pravda je, že jsem moc zkušeností neměla a ani jsem je cíleně nehledala. Michal mi vyhovoval, i když jedna jeho vlastnost mě vytáčela. Je fajn kluk, ale čas od času si prostě rád přihne. To pak nezná vůbec žádnou míru a je schopen skončit i v příkopu. Pokud však nepil, byl naprosto kouzelným mladým mužem, který se mi věnoval. Kdyby nebylo těch jeho opileckých eskapád.
Několikrát jsem si po tom, co se zase opil, říkala, že se s ním rozejdu. Ale nakonec jsem to nikdy neudělala. Když jsme si totiž s kamarádkami vyprávěly o svých partnerech, zjistila jsem, že žádný vztah nebyl bez mráčku. A Michal byl jinak prima. Bylo mi s ním veselo, protože měl obrovský smysl pro humor a k tomu optimista každým coulem. Podnikali jsme výlety na kolech, chodili slézat stěny nebo trávili společný čas v posilovně.
Proč však jednou za čas měl potřebu se zpít do němoty, jsem nikdy nepochopila. Když jsem končila studium na vysoké škole, požádal mě Michal o ruku. Na chvíli jsem zaváhala, ale pak šťastně souhlasila. Uměla jsem si představit, že po jeho boku společně vychováme děti i zestárneme. A pustili jsme se do chystání svatby, jejíž termín jsme si stanovili na léto příštího roku.
Času jsme tedy měli více než dost na to, aby to byla svatba jako ze snu. Michal má spoustu známých a kamarádů, které chtěl na naši oslavu pozvat, a mně to přišlo jako dobrý nápad. I já jsem chtěla mít na své svatbě kamarádky ze školy.
Prožívala jsem spokojené období, kdy jsem se cítila šťastná a v pohodě
Dokonce i Michal se zklidnil a lahvím s alkoholem se začal vyhýbat, takže jsem měla pocit, že je vše na dobré cestě. Svatební šaty jsem si nechala ušít. Byly nádherné a já si v nich připadala jako princezna. Nemohla jsem se dočkat, až si je konečně ve svatební den obléknu.
Když už jsem si myslela, že je všechno v pohodě, nemohla jsem se jednou Michalovi dovolat na mobil. Vůbec mi to nebral, i když jsem nechala mobil dlouho vyzvánět. Hrklo ve mně, že se mu stalo něco zlého, takže jsem hned kontaktovala jeho rodiče, abych se dozvěděla, proč tomu tak je. Jeho máma mi řekla, že je Michal u nich a zase jednou po dlouhé době vyspává svoji opičku. Smutně jsem telefon položila.
Začaly ve mně hlodat pochybnosti o správnosti se za Michala vdát
Sice jsem ho měla ráda, ale toto prožívat celý svůj život? Mít strach, kdy se zase opije? Navíc jsem si přečetla nějaké články o kvartálním alkoholismu, což si myslím, že byl právě Michalův problém. Přemýšlela jsem, co ho k tomu pití nutí. Usoudila jsem, že to asi bude stres v práci.
Michalova práce je hodně stresující, v zaměstnání musí podávat jako manažer bezchybné výkony, zároveň je zodpovědný za chod svého oddělení, aby mělo výsledky, s nimiž budou jeho nadřízení spokojeni. Chápala jsem, že toho na něho může být někdy moc.
Když jsme se pak s Michalem setkali, zeptala jsem se ho, jestli nechce svůj problém s alkoholem začít řešit dříve, než bude pozdě. Divil se, v čem by on měl mít problém? Byl se napít s kamarády, to přece není žádný alkoholismus, a dále se se mnou o tom odmítl bavit.
Dostala jsem se do fáze uvažování, kdy jsem vážně přemýšlela o zrušení svatby
Sice bylo vše již do posledního puntíku naplánováno a svatební šaty mi visely doma ve skříni, ale přece jen se jedná o velmi závažný životní krok. Nic jsem nechtěla podcenit. A to jsem také řekla Michalovi. Pokud on nechce s tím nic dělat, jsem rozhodnuta se s ním rozejít.
Michal se urazil a bouchl za sebou dveřmi. Celých čtrnáct dní jsem o něm nevěděla. Pak se mi ozval. Zavolal mi, že se mi nemíní vnucovat. Pokud ho nechci, můžeme se rozejít. On určitě na ocet nezůstane, což si rozhodně nemyslí on o mně.
Michalovo jednání mě mrzelo. Asi jsem mu sáhla na jeho ego. Dokud jsem vše tolerovala, byla jsem ta nejlepší. Z naší svatby tedy sešlo. Myslím si však, že jsem udělala rozumnou věc.
