Alopecie neboli vypadávání vlasů je u mužské části populace poměrně běžnou záležitostí. Více či méně jí trpí muži starší, ale nevyhýbá se ani mladým ročníkům. Naštěstí od nás žen, mají muži tu výhodu, že jim asymetrické „účesy“, popřípadě vyholená hlava, mohou leckdy i slušet. Řada z nich pak ztrátu vlasů vyvažuje třeba zajímavým stylem vousů nebo oblečení. Zkrátka, nic není ztraceno. Můj letitý kamarád Mirek je však opačného názoru. Na vlasech si zakládal, a když začaly vypadávat, zhroutil se mu svět. A já už vážně nevím, jak ho přesvědčit, že bez vlasů vypadá lépe.
Mirek a jeho dlouhé vlasy
Míru jsem poznala jako dítě, když jsme chodívali do houslí. Na rozdíl od jiných kluků byl k nepřehlédnutí tím, že nosíval jiné oblečení, a delší vlasy, svázané jednoduchou tkaničkou. Už od pohledu měl krásně uhrančivé oči, výrazné obočí a tmavé vlasy, připomínající nějakého malého šlechtice z devatenáctého století. Za jeho stylem stály sice od začátku rodiče, ale jako děti jsme si podobných „maličkostí“ nevšímali. Mirek byl fajn kluk. Nepokazil žádnou legraci a na rozdíl ode mne, hrál na housle opravdu jako mistr. Takže jsem si říkávala: „Co na tom, že vypadá jak z románu Alexandra Dumase? Podstatné je, kým je uvnitř.“
Tušíte správně. Jeho vzhled byl natolik odlišný, že se ani mně moc nelíbil. Přesto se z nás stali nejlepší kamarádi. Do houslí jsme chodívali spolu, a z houslí mě Míra vždy v podvečer doprovázel jako pravý gentleman až domů. Další den nás spojovala škola. Nechodili jsme do stejné třídy, ale učitelé nás učili podobní, takže pokaždé, když jsme pak přišli k sobě, bylo co „zdrbnout“. Mirek byl fajn a docela mě mrzelo, že na střední šel každý jiným směrem. On mířil na konzervatoř, zatímco já se dostala na gymnázium. Mezi tím jsme pomalu rostli a vyvíjeli se. Ze mne se stala, (prý hezká), mladá dívka a z Mirka mladíček, který skutečně, jako kdyby vypadl odněkud z historického románu. Styl, jaký mu předurčili rodiče, ho zřejmě bavil, i když řada lidí z okolí na něj leckdy jen koukala s otevřenou pusou. Nikdo už ale netušil, jak moc mu na vlastním vzhledu záleží a nakolik je na něj fixován.
Jiný člověk
Čas plynul a já se s Mírou vídala už jen sporadicky. Na konzervatoři měl řadu hodin, a fůru času trávil neustálým trénováním skladeb. Rodiče z něho chtěli mít houslového virtuóza, takže bylo jeho budoucímu osudu podřízeno vše. I když… Některé části jeho těla si přesto „dělaly“ po svém, což naše kamarádství přivedlo do několika kuriózních okamžiků…
První podivnost přišla hned po maturitě, kdy jsme se sice ještě sešli nad kávou, ale Míra už nebyl vůbec ve své kůži. Vypadal sešle a na první pohled ho něco trápilo. Logicky jsem proto vyzvídala, oč jde. Jenže mlžil a tvrdil, že je vše v pořádku. Nepůsobilo to tak. Vypadal unaveně, a co mě zaujalo, bylo, že měl podivně učesaný culík. Už ne běžně dozadu, ale tak nějak do strany, což bylo divné. Nic jsem ovšem neříkala a namísto všeho na Mirka raději vybalila, že mám nového přítele a vypadá to, že možná bude i svatba. „Hmmmm… To gratuluji. Doufám, že je alespoň hezký. A má vlasy?“ Optal se podivně. Můj úsměv zazářil na celé kolo. „Má vlasy. Jasně, že jo. Ale tak pěkné jako ty, fakt ne.“ Zareagovala jsem s humorem, když v tu chvíli, jako kdyby ho něco kouslo. Zvedl se ze židle, hodil po mně z kapsy složenou bankovkou, a se slovy: „Už musím!“, bez dalšího vysvětlení zmizel. Zůstala jsem jako opařená. „Co mu je?“ Blesklo mi hlavou.
Trapas v parukářství
Míru jsem od té doby měsíce neviděla. Pouze jsme si neurčitě psaly „sms“ a emaily. Na kávu nikdy nemohl, lépe řečeno nechtěl, tudíž jsem ho nenutila. Ostatně, starostí bylo v naší rodině beztak dost. Má teta onemocněla vážnou formou rakoviny a na mne zůstalo, pomoci jí se základními věcmi. K takovým patřilo třeba i vyzvednutí paruky v nedalekém parukářství. Tetička tehdy neměla odvahu, do podobného obchodu vstoupit. Vždyť většinu klientek zde tvořily právě onkologicky nemocné ženy, takže vstup sem býval tak trochu „na vlastní emocionální nebezpečí“. Proto jsem jí slíbila, že paruku jednoduše vyzvednu a zaplatím. Jenže…
K mému překvapení jsem v obchodě nepotkala žádnou nemocnou ženu, nýbrž jednoho nervózního mladíka, který si zde zkoušel ženské paruky. Chvíli jsem zaostřovala, ale zrak mě neklamal. Šlo o Míru! „Ahoj Mirku, co ty tady děláš? To máš pro nějakou roli v divadle?“ Vypadlo ze mne nevinně, když v tom se Mirek lekl tak, že, v opodál se rozléhající zkušební kabince málem porazil a rozbil zrcadlo. Trapas, který záhy přišel, byl o to zajímavější, že u něj asistovala ještě místní prodavačka. Nicméně, teprve tehdy se jindy usměvavý klučina konečně svěřil, co ho tak užírá a proč už měsíce skoro nikam nechodí. Mohly za to postupně vypadávající vlasy, díky nimž už nešlo „dát dohromady“ jeho charakteristický účes. „Tak vymyslíš jiný. Míro, no tak, jsi chlap. Ti mají více možností. Přece si nechtěl chodit s dámskou parukou?!“ Krčila jsem rameny, později nad šálkem dobré kávy v nedalekém obchodním centru. Jenže Mirek si vedl svou. Plešatí, či proplešatělí muži jsou podle něj méněcenní, a k těm nepatří. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že s tím jeho klasickým účesem si z něho většina lidí stejně dělala leda tak legraci, a že změna by mu prospěla. Míra si vedl svou…
Nepovedená operace
I když mi trable svěřil, a tudíž už neměl důvod se mi vyhýbat, za pár týdnů se stejně záhadně vytratil. Uběhlo několik měsíců, a když jsem Míru konečně přemluvila, aby se mnou zašel alespoň na naši oblíbenou kávu, užasla jsem! Ke stolku přišel někdo úplně jiný. Sympatický mladík v obleku, s vyholenými vlasy a zajímavým knírkem. „Moc ti to sluší. Ani jsem tě nepoznala. Parádní!“ Vysypala jsem narychlo, jak je mým zvykem, ale Mirek mávl rukou. „Přechodná image. Víš, zkoušel jsem si ty vlasy nechat dodělat dokonce i chirurgicky, ale nechytlo se to. Nakonec jsem vypadal tak zbědovaně, že jiné možnosti, než vše sundat, nezbylo.“ Vyprávěl a já měla oči navrch hlavy. „Nevadí. Takhle je to o moc lepší.“ Ubezpečila jsem ho, ale Mirek zase jen mávl rukou. „Víš, nechal jsem si udělat v jiném parukářství speciální pánské tupé. Uvidíme, zda se záměr podaří.“ Utrousil „lišácky“, a o mne se v tu chvíli pokoušely mrákoty. Dodnes totiž nevím, jak mu mám vysvětlit, že bez vlasů, jen se zajímavými vousy, vypadá dokonale, zatímco vysněný dlouhý účes mu ve skutečnosti nikdy neseděl…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
