Gábina (38): Těhotenství přináší mnohá úskalí, mě doběhl močový měchýř na úřadě

Otěhotněla jsem poměrně pozdě, poprvé jsem se stala maminkou až v šestatřiceti letech. Všechny moje kamarádky už dávno děti měly, a tak kromě toho, že jsem od nich mohla čerpat inspiraci, zahrnovaly mě nejrůznějšími radami. No a taky mě dost strašily, čemuž jsem odmítala nejprve uvěřit. Pak jsem ale pochopila, že těhotenství opravdu není žádný med.

Valím se jako sud

Celý život si váhu udržuji na šedesáti kilogramech, když jsem otěhotněla, byla jsem přesvědčená, že si váhu nijak nezkazím, že se budu hlídat a určitě nepřiberu jako moje sestra, která šla rodit se sedmnácti kily navíc. Nakonec jsem ji ještě o devět kilo trumfla a na porodní sál jsem se dovalila v plusu o šestadvacet kilogramů těžší. Bylo to šílené! Po tom, co jsem si zkusila jako těhulka, jsem se napevno rozhodla, že jedním dítětem končím.

Valila jsem se jako sud snad už od šestého měsíce, neuvěřitelně mi otékaly nohy a tváře a jedla jsem snad i ve spánku. Největší obtíže mi ale způsoboval vlastní močový měchýř. Vážně jsem i zvažovala možnost plen pro dospělé.

Nikam nejdu, tam nebude záchod

Já totiž chodila na malou asi nonstop, pak jsem už odmítala chodit kamkoliv, kde nebyl záchod, protože mně se stačilo jen na vodu podívat a musela jsem jít na záchod. Chodila jsem minimálně dvakrát za hodinu, v noci jsem vstávala snad pětkrát za noc. No, takové mé představy o těhotenství nebyly!

Lékařka ale byla se mnou spokojená, nenašla nic, co by mělo být v nepořádku, naopak říkala, že je to normální, každý si přirozeně myslel, že to stejně jen přeháním, nejlepší je, když okolí okolo těhotné všechno svádí na hormony.

Příhoda z úřadu

Byla jsem v osmém měsíci a musela jsem si jít něco vyřídit na úřad. Byla jsem v klidu, věděla jsem, že na úřadech mají toalety. Vzala jsem si svůj lísteček a trpělivě čekala, až na mě přijde řada. V tom jsem si ale opět musela odskočit. Šla jsem tedy na toaletu, kde byl velkým písmem na dveřích nápis, že dnes nejsou v provozu z důvodu údržby. No málem mě ranila mrtvice.

Náhradní plán byl jasný, vedle úřadu je restaurace, tam mě jistě pustí. Jenže já už měla přijít na řadu, takže jsem se hrdinsky rozhodla vyčkat a vydržet to. Pán přede mnou ale pořád nevycházel, a já jsem to nemohla udržet. Bylo léto a měla jsem na sobě květované šaty po kolena. Snažila jsem se, co to šlo, ale najednou jsem ucítila, jak mi po noze něco stéká. Ani jsem si to neuvědomila pořádně, až jsem to zacítila. Já jsem se normálně počůrala, a to přímo na úřadě! Lidé okolo si ale naštěstí mysleli, že mi praskla voda, takže mi ochotně chtěli volat sanitku. Vymluvila jsem se, že dojdu dolů do auta, kde mě čeká manžel a ten mě odveze.

Nic jsem nevyřídila a počůraná jsem se odebrala k domovu. Cítila jsem se hrozně poníženě a do porodu jsem neopouštěla byt.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT