Gábina (27) se rozpovídala o svém boji se zákeřnou nemocí. Zoufalství střídá vztek a Gábina se snaží vyrovnat s hrozivou realitou. Jaké je žít se vzácným onkologickým onemocněním a jak léčba ovlivňuje Gábin sociální život?
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Můj život se zastavil
„Můj život teď stojí na místě. A to doslova,“ říká Gábina, „hepatoblastom je nejčastější rakovina jater u kojenců a já s ním byla diagnostikována jako 46. dospělá osoba na světě!“ Gábiny lékař dokonce tvrdí, že je Gábina první pacientka, u které byl tento typ rakoviny zachycen už v I. stádiu.
„Tehdy jsem byla na rutinním gynekologickém vyšetření a při pohmatu jsem cítila tlak na pravé straně. Říkala jsem, že počkám, až ten pocit odezní, bývá to přeci i u různých jiných nevýznamných gynekologických potíží,“ pokračuje Gábina ve svém příběhu, „ale lékařka byla opatrná a neoblomná. Pro jistotu mě poslala na magnetickou rezonanci, která ukázala, že ten tlak způsobuje jaterní nádor velikosti grapefruitu! Byla jsem ohromena!“
O několik týdnů později Gábina podstoupila operaci a lékaři nádor úplně odstranili. Chemoterapie byla pro jistotu a byla volitelná, tak ji Gábina odmítla. „Tehdy jsem se necítila jako pacient s rakovinou. Ale teď mám „legitimní“ rakovinu, jsem slabá, svéhlavá, drzá a pořád dokola se ptám, proč se mi to pořád dokola děje,“ popisuje Gábina.
Je mi líto, že jsem tak zlá
„Nejlíp se cítím v čekárně onkologického centra v nemocnici, obklopená všemi ostatními nešťastnými lidmi. Jsme v tom společně, i když většina z nich je stará a zchátralá a dostala šanci žít svůj život,“ říká Gábina posmutněle, „pak ale vyjdu ven a vidím všechny ty lidi, jejichž žíly jsou neporušené, kteří mají vlasy na hlavách, kteří nestrávili ráno na WC zvracením,“ už zase pokračuje Gábina naštvaně, „nesnáším je a závidím jim!“
„Dokonce jsem začala nenávidět své příbuzné, protože nikdy nepotřebovali chemoterapii,“ vypráví Gábina dál, „je to ode mě hrozné, já vím. Je to neomluvitelné, tak nepřející a sobecké. Nikdy jsem taková nebyla, ale své pocity nemůžu zastavit…“. „A, prosím, ať mi nikdo neříká, abych zůstala pozitivní. A pokud by mi to řekl onkolog? Tak ať mi řekne, že má klinické výsledky prokazující sílu pozitivního myšlení ke zmenšení nádorů! Jinak mě to nezajímá, protože tak svět nefunguje.
„Byla jsem pozitivní a stejně jsem onemocněla. Všichni víme, že svět není spravedlivý,“ a opakuje, „nejsem přežívající rakovinu nebo bojující s rakovinou, jdu na nějakou hloupou rakovinovou cestu. Můj život se zastavil. Nyní nežiji vůbec, protože život, ve kterém jsem připoutána k nějakému stroji po dobu 10 hodin, není můj. Patří k rakovině. Jsem ve vězení pro rakovinu a nevím jak ven!“ říká Gábina na konci příběhu plného smutku a zloby.
Snad vše dobře dopadne a ona dostane šanci na skutečný život!
