Naučit dceru chodit na nočník bylo náročné, jako je tomu asi u většiny dětí. Větší boj jsme ale sváděly v době, kdy se měla učit chodit na opravdový záchod. Když už se to doma konečně naučila, odmítala chodit na záchod mimo domov. V létě se to ještě dalo, protože jí nevadilo, když jsem ji dala vyčůrat u stromu. Ale v zimě, nebo když jsme byly spolu někde na návštěvě, to bylo horší.
Musíš jít, Karolínko
Snažila jsem se to řešit různými způsoby, trvalo to více než rok, než začala používat toaletu i mimo domov – a po tu dobu jsem to musela nejčastěji řešit tak, že jsme prostě spěchaly domů, jakmile se jí chtělo. Pořád jsem jí vysvětlovala, že musí jít, když se jí chce, ať je kdekoliv, Karolínka ale nespolupracovala. Častokrát jsem řešila počůrané kalhoty a nejen to.
Boj v čekárně
Vždycky jsem věděla, že se jí na záchod chce, protože se snažila zadržovat a u toho měla takový zvláštní výraz. Jednou jsme byly objednané k paní doktorce na prohlídku, a i když to vždycky bývá rychlé, protože paní doktorka nás vždy bere na čas, tentokrát jsme čekat musely, protože tam měla akutní případ. Seděly jsme v čekárně, kde si Kája najednou stoupla, popošla – a já jsem na ní okamžitě viděla, že se jí chce. Ono se jí ale chtělo na velkou.
Pojď, bude to hned
Byl to docela boj, měla to akutní, ale odmítala se mnou odejít na záchod. Slibovala jsem jí, že to bude hned, ale ona se začala vztekat, no a jak začala tlačit slzy, vytlačila i něco jiného. Bylo to šílené, měla kalhoty špinavé, navíc to nevábně vonělo – a já jsem se musela u paní doktorky omluvit a přeobjednat.
Utíkaly jsme domů s brekem a pokakanými kalhotami – a každý na nás samozřejmě koukal. Jsem ráda, že tohle období už máme zdárně za sebou.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
