Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou zařadím do skupiny lidí, kterým domácí mazlíček totálně narušuje vztah. Na jednu stranu by mi to přišlo neuvěřitelné, na druhou podivné. Přesto se to děje. Viola byla vždycky úžasná holka. Pak ale zatoužila, pořídit si zvířátko. Zprvu se rozhodovalo mezi psem a kočkou. Zvítězila kočka. Jenže dnes se obávám, aby se brzy nerozhodovalo mezi Filipem a kočkou a… Nezvítězila kočka.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Filip a Viola
S Violou jsem se potkal náhodně v jednom z velkých obchodních center. Ona běžela z potravin, kamsi směr metro a já zase z metra ve směru obchod. Dodnes nevím, čí to byla chyba, ale při složitém kličkování mezi lidmi a snahou je předejít, se nám zkrátka podařilo, čelně do sebe narazit rameny. Poměrně tvrdý náraz se samozřejmě neobešel bez patřičných nadávek a vysvětlování, kdo má dávat pozor. Viole se přitom rozsypala polovina nákupu na zem a já měl v tu chvíli strach, jestli jsem jí doopravdy neublížil, protože její levá ruka vypadala jako vykloubená, ač nebyla. Pomohl jsem alespoň se sbíráním věcí ze země a nabídl na sebe kontakt. Pro jistotu, kdyby ještě něco potřebovala. Nechtěl jsem být tím buranem, který dívce ublíží někde na ulici a pak se bez omluvy vytratí. Když zchladly emoce, Viola se na mne mile usmála, poděkovala za kontakt a se slovy, že třeba někdy zajdeme na kávu, jsme se postupně rozcházeli. Já do obchodu, Viola po směru MHD.
Káva na místě činu
Nějakou dobu se nedělo nic. Dny ubíhaly, já chodil do práce. Mobil se rozezněl teprve po čtrnácti dnech. Šlo o neznámé číslo, přesto jsem ho zvedl. Co kdyby? „Tady je Viola. Potkali jsme se v tom obchodním centru.“ Spustil příjemný dívčí hlas. „V centru?“ Nechápal jsem. „Jo, narazili jsme do sebe a vy, ty ses bál, jestli mi něco není.“ Pokračovala a mně se rozsvítilo. „Jasně, že vím!“ Odvětil jsem a konverzace se stočila na téma kavárna. Viola mi navrhla, že bychom mohli zajít na kávu a já rád souhlasil. Jako místo setkání jsme symbolicky zvolili kavárnu, nacházející se nedaleko „místa činu“, které nás seznámilo. Těšil jsem se, protože jsem byl nezadaný, a i kdyby z Violy vznikla jen kamarádka, vypadalo to super.
Setkání se odehrálo a brzy jsem zjistil, že dívka, se kterou sedím nad kávou, je také nezadaná. Nevím, jestli to byl nějaký skrytý kalkul, anebo jsme prostě jen podvědomě vycítili příležitost. Každopádně jsme byli spolu, konverzace nevázla a vše nasvědčovalo, že se brzy uvidíme zase. Viola byla okouzlující dívka, navíc přesně v mé oblíbené věkové kategorii. Z několika setkání vznikl brzy vztah. S Violou jsme se za nějaký čas sestěhovali ke mně domů a začali vybavovat domácnost. Na všem jsme se snažili podílet rovným dílem a zdálo se, že nám společně nic nechybí. Jen občas si Viola postěžovala ve vzpomínkách, jak to mívala těžké doma, když jí rodiče, čas od času, odmítli splnit nějaké přání. Chtěl jsem na ní udělat dojem a řekl, že pokud ještě nějaké má, rád jí ho splním za ně. Viola se jen tajemně usmála. Neřekla nic. Teprve za nějakou dobu přišla s nápadem, že by si přála, pořídit do naší domácnosti kočičku nebo pejska. Proč? Prý jako test, jestli budeme dohromady schopni, starat se o něco dalšího „živého“ a tedy, jestli by mělo smysl, založit třeba v budoucnu i rodinu. Hodně mých kamarádů ze školy začínalo „rodinu“ tím, že si napřed pořídili psa nebo kočku, takže jsem nic nenamítal. Co bych pro Violu neudělal.‘
Liliana (27): Přítel je těžce nemocný. Tím, jak se chová, mě dohání k šílenství.
Kočka Niké
Všechno okolo nového člena rodiny si Viola vyřizovala sama. Nejprve vymýšlela, že by si přála Trpasličího špice, později se rozhodla pro chlupatou kočku. Přece jen, s pejskem se musí chodit ven, zatímco kočky jsou v tomto směru samostatné. Po vzájemné dohodě jsme si řekli, že naším novým členem rodiny bude kočka. Viola si ji sehnala u své kamarádky chovatelky a než jsem se nadál, běhalo po naší podlaze malé chlupaté, šedé kotě. „Jak se jmenuje?“ Optal jsem se. Viola odpověděla, že jde o kočičku, i když chtěla původně kocourka, (aby jí byl věrnější), a jmenuje se Niké. „Hmmm… Ahoj Niké.“ Pozdravil jsem malý uzlíček a pohladil ho po hlavě. Kotě začalo nenápadně příst. „Vidíš, třeba tě bude mít raději, než mne.“ Podotkla Viola a já byl rád, že se mi podařilo, splnit jí přání, kterého se jí z domova nedostávalo. Niké pomalu rostla a nabírala na roztomilosti, to se musí nechat. Ovšem, na místo páníčka, si oblíbila paničku Violu. To upřednostnění bylo dokonce tolik nápadné, že jsem se smál, jaké má vlastně Viola štěstí. Bála se, aby se Niké nelísala ke mně a nakonec skončila celá věc opačně. Niké totiž měla pravděpodobně raději ženy. I u zvířat se běžně objevují stejno pohlavní vazby a preference, takže proč ne. Navíc, z minulosti jsem znal jednu rodinu, kde si máma a dcera přály kočku, dostaly ji, jenže když kočka povyrostla, chodila se mazlit výhradně k otci, což byl vlastně paradox. Jenže, tak to bývá. Viole její výběr vyšel a já byl rád, že je doma klid. Netušil jsem, co přijde.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Filip a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Na prvním místě kočka
Kočka se měla u Violy jako v bavlnce. Dostala své křeslo, které bylo původně moje, takže jsem se u televize musel přestěhovat na nepohodlný gauč a běžným se stalo i to, že za námi chodila usínat do postele. Dokonce, za nějakou dobu dostávala i lepší jídlo než já. Pro Niké se kupovaly všelijaké specialitky, párečky, rybičky a maso, zatímco já měl někdy ohřívanou omáčku z minulého dne. Viola navíc postupně nemluvila o ničem jiném, než o tom, jak se ta její krasavice má, že by s ní ráda začala chodit na výstavy a na konkurzy do filmu či reklamy. „Cože?“ Nechápal jsem a Viola mi vysvětlila, že jako „modelka“ by Niké mohla klidně vydělávat víc, než já za celý rok. Upřímně, to mě uzemnilo tak, že jsem tehdy praštil dveřmi a raději odešel. Jenže, Violu to nepřešlo. Niké je na prvním místě. Všechno se točí jen okolo té strašné kočky a já si začínám ve vlastním bytě připadat jako páté kolo u vozu. Podobný postoj má i Niké. Když jí omylem sednu na její místo, začne syčet, mlátit ocasem a je nevrlá. Když se jí chci dotknout, obvykle riskuji, že mi jemným škrábance naznačí, že příště by to mohl být šrám ještě hlubší. Nevím, co už dělat. Obávám se, že pokud se Viole opravdu podaří, uchytit Niké do nějaké reklamy, anebo z ní udělat alespoň hvězdu na sociálních sítích, náš vztah se definitivně rozpadne. Viola a Niké jsou totiž dvojka a já se blížím nejkratší cestou k tomu, dělat jim stafáž či bodyguarda… Někdy si vážně říkám, že jsem měl z toho metra běžet pomaleji, anebo té dívce vůbec kontakt nedávat.
