Zdá se mi, že téma vztahů je v posledních letech tématem číslo jedna. A pokud ne „jedna“, pak „dva“ určitě. Hodně lidí vztahy řeší a ať už vědomky či nevědomky, druhého na jejich základě pak všelijak posuzuje. Logicky mi za tu dobu vyšlo, že kdo má vyrovnaný obyčejný vztah s rodinou a dětmi, bývá okolím skoro vždy pozitivně hodnocen. Je to vážený, zajímavý, příkladný člověk… Zatímco, když máte ve vztahu jakoukoliv anomálii, býváte spíše terčem zvláštních pohledů a podivných otázek. Podobně to mám i já ve svém vztahu s Evou. Když někomu řekneme, že spolu jsme už roky, ale bez sexu a vše přitom funguje, nevěří nám…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Osamělý vdovec
Podle věku si zřejmě domyslíte, v jaké životní fázi se nalézám. Ano, ve fázi poměrně složité, protože mnoho lékařských studií říká, že šedesátka je klíčový věk pro to, aby nám ukázal, jak vlastně bude vypadat naše další stáří. Jsem už tedy podle kalendáře stařec, přestože duší se za starého nepovažuji. Cítím, že energie mám stále dost a rád bych v životě ještě něco dokázal. Jen osud se s mou osobou nikdy příliš nemazlil. Jako desetiletému mi zemřela matka a spolu s bratry jsme vyrůstali jen s otcem. Později jsem měl celou řadu potíží i v pracovní sféře. Někdy se zkrátka ten život moc nedaří. Na lepší časy se začalo blýskat až ve chvíli, kdy jsem, jako čtyřicetiletý, poznal o dvanáct let mladší Věru – svou manželku. Byli jsme oba ze stejného oboru a z našeho seznámení byla brzy láska. Vzájemný soulad byl znát nejen na odvedené společné práci, ale i doma. Byli jsme jednoduše „ten příkladný manželský pár“ a vedle práce na domku jsme do rodiny brzy přivítali i naši dceru Ivetu. Čas běžel, Iveta rostla a vše okolo vypadalo, jako by běželo samospádem. Bohužel jen do doby, než má žena Věra těžce onemocněla. V takových chvílích se člověku promění hodnoty, ani nevíte, jak. Roky spokojeného života vystřídala znenadání životní tragédie a dny plné nejistoty a strachu. Strach byl oprávněný. Má žena totiž své nemoci po několika rocích podlehla a já zůstal sám. Šlo o nejsložitější období mého života a tak jsem byl rád, že mám po svém boku alespoň Ivetu. Ztráta ženy mi připomněla mé nešťastné dětství… Nicméně i z toho nejhoršího jsme se brzy dostali. Iveta si pak našla přítele a nedávno spolu založili rodinu. Zdá se, že vzornou a spokojenou. Co víc bych si ještě jako otec mohl přát? Jenže, můj status nebyl tím pádem už jen hrdý otec, ale současně i osamělý vdovec…
Eva, kariéristka, kterou nikdo nechce
Po nějakém čase mi došlo, že už takhle dál nemohu, a že by nebylo špatné, na stará kolena se zkusit ještě seznámit. „Vždyť ta má kolena zase tak stará ještě nejsou!“ Říkal jsem si. V dohledu ovšem nebyl nikdo. Tedy, alespoň nikdo takový, kdo by vztah bral vážně a nechtěl by se ke mně nastěhovat jen z finančních důvodů. Jako „správnému muži“ se mi vždycky líbily mladší ženy, což je asi tak nějak biologicky dáno. Potíž je ale ta, že mladší ženy vyhledávají výrazně starší partnery většinou zase jen tehdy, pokud z nich něco mají. Výjimky sice potvrzují pravidlo (nechci nikomu křivdit), ale narazit na takové, je doopravdy vzácné. Než abych tedy naletěl, rozhodl jsem se raději vyčkat. Pokud mám někoho potkat, potkám ho. Delší dobu vypadala situace beznadějně, ale najednou se opět zablýskalo na lepší časy. Na jednom semináři o přírodovědných tématech v centru města, jsem potkal Evu. Eva byla vystudovaný přírodovědec a seminář vedla. Bylo jí okolo čtyřiceti, ale i tak naprosto uchvátila všechny mé smysly. Nejvíc tím, jak rázná dovedla být. Byla elegantní, (na přírodovědce až příliš), a na všechno měla názor. Už z jediné přednášky mi o ní bylo leccos jasné. Nejhorší na tom ale bylo, že mě ta její dominance vlastně přitahovala. Neuběhl proto měsíc a já byl na pokračování semináře znovu. Ne, přírodovědná témata mě opravdu nezajímala, ale přišel jsem pouze kvůli ní. Podruhé jsem ji již studoval. Její gesta, mimiku, postoje. Dost mě také překvapilo, jak během kávové pauzy, hovořila s ostatními muži. Jako kdyby byla „jeden z nich“. Přesto nešlo o ženu, která by se stylizovala do role muže. Zvláštní kombinace její osoby mě přitahovala natolik, že jsem se rozhodl ji po konci semináře oslovit. Dobře jsem udělal. Eva totiž vůbec tak tvrdá a nepřístupná mimo „pódia“ nebyla. Domluvili jsme se, že se spolu někdy ve městě sejdeme na kávu. Stalo se. Setkání pak střídalo setkání a já byl až překvapen, jak snadno jsme se dali najednou dohromady. Evča sice občas naznačila, že její dlouhodobá „nezadanost“ pramení od toho, že ji muži většinou nechtějí, ale já tomu nevěřil. Bylo mi divné, kdo by odmítal tak krásnou, samostatnou a finančně nezávislou ženu. Spíše naopak, začal jsem se bát, aby mi ji někdo lepší, ještě někde nepřebral…
Tajemství až za hrob
Vztah to byl jako z pohádky a já byl šťastný. Radost mi dělala i Iveta, která Evu bez potíží přijala, aniž by jakkoliv protestovala, že maminčino místo je nenahraditelné. Jen mi po nějaké době scházela jedna věc. Vlastně dvě věci. Tou první bylo, že jsme spolu dosud nikdy nic intimního neprožili, a tou druhou, že Eva nebyla zastáncem sestěhování. Střídavě jsme proto pobývali buď u mne, anebo u ní, v jejím luxusním bytě o pěti pokojích v centru města. Když jsem se ptal, zda bychom se nesestěhovali natrvalo, buď ke mně, nebo k ní, byla proti. Příliš milovala, jak sama řekla, svobodu a podobný krok jí připadal svazující. Protože jsme si jinak ve všem rozuměli, neodporoval jsem a věc neřešil. Pravý důvod našeho „zvláštního“ vztahu vylezl napovrch až za nějakou dobu. Eva se mi totiž přiznala k tajemství, které je z jejího hlediska tak tajné, že by o něm raději nevěděla ani ona sama. Logicky jsem se zajímal, o co jde a trochu se bál, aby se snad nejednalo o nějaký zdravotní problém. Druhou tragédii bych už neunesl. Vysvětlení ovšem bylo více, než překvapivé. Eva byla svým zaměřením bisexuálka. Protože ji ale intimně (ne vztahově) zajímaly výhradně ženy, řešila svou situaci raději samotou nebo dočasnými vztahy s muži bez intimních chvilek. Přiznám se, že její vysvětlení mě zarazilo, ale po chvíli naplnilo i přes svůj obsah radostí. Miloval jsem ji jako člověka, ne jako „objekt do ložnice“ a tak jsem ji nejen přijal takovou, jaká je, ale současně jí slíbil, že zachovám její tajemství tak dlouho, jak dlouho si to bude sama přát.
Nepřehlédněte: Liliana (63): Z legrace jsem si nechala udělat horoskop. Teď se bojím, abych jednou nepřišla o všechno
Luxusní stafáž na snímky?
Náš vztah, se tenkrát dost pročistil a vyvinul. K lepšímu. Od pohledu by totiž nikdo neřekl, že k sobě intimně nepatříme anebo, že nejsme ten klasický ideální pár. Vždyť ideální jsme! Je mnoho dvojic, kterým vztah klape pouze skrz peřiny, a v reálném světě se nemohou vystát, tak proč by nemohl jednou fungovat i pravý opak? Myslím, že já a Evča jsme toho důkazem. A když nás občas někdo společně zachytí na mobilní snímek, jak se držíme coby pár za ruce, věřte mi, není to „stafáž“ ani póza. Máme se opravdu rádi. Doufám proto, že náš vztah v této formě také co nejdéle vydrží. I kdyby však ne a Eva jednoho dne přece jen zatoužila, užít si dobrodružství s nějakou ženou, dovolil bych jí to. Už proto, že ji tolik miluji a skrz lásku ji také stavím nad vlastní „vášnivé“ zájmy. Možná, že spolu žijeme vlastně jen jako velmi dobří přátelé, ale zato takoví přátelé, kteří se na sebe mohou vždycky spolehnout a vztahy k sobě mají čistší a přímočařejší, než mnozí rodinní příslušníci.
