Mám za sebou jedno hodně nepodařené manželství. No, manželství, ona to byla spíše jenom taková fraška, kdy mě ten člověk jenom využil. U něj doma se totiž provalilo, že bere drogy, matka ho vyhodila a on neměl kam jít. V té době jsme spolu chodili, přede mnou ale samozřejmě všechno skrýval.
Já, zaslepena obrovskou zamilovaností, jsem nic neviděla ani nevěděla, tak jsem ho samozřejmě vzala k sobě a byla jsem tak nadšená, že spolu budeme bydlet, že jsem se na to, co se u něj doma stalo, ani moc nevyptávala. Prostě mi řekl, že se s matkou nějak nepohodli, a že by byl raději se mnou.
Tím, že jsme se k sobě nastěhovali, se náš vztah rozjel na plné obrátky, a začali jsme společně plánovat dítě. Kdybych tak jenom věděla, že můj tehdejší přítel je úplně mimo a dítě chce jenom proto, aby měl kde být a aby mohl někoho vysávat. Než se narodila Verunka, tak se samozřejmě všechno provalilo. Jenže to už jsme za sebou měli svatbu.
Ta byla krásná, docela velká, byli na ní všichni nejbližší kamarádi, užili jsme si spoustu zábavy a byli jsme šťastní. Tedy alespoň já. Jak to všechno cítil bývalý manžel, to nemám nejmenší tušení – a předpokládám, že ani on ne. Jenže co teď? Nemohla jsem dělat nic jiného než mu dát ultimátum. Buď se půjdeš léčit, nebo se sbal a vypadni. Využil druhou možnost a prostě odešel. Nicméně za pár dní zjistil, že nemá kde být a nemá ani peníze, tak mu nic jiného, než léčebna, nezbývá.
Léčebna byla nevyhnutelná
Tak jsem mu ještě dala šanci a celých těch 14 měsíců, co byl pryč, jsem na něj čekala. Do léčebny odešel 2 týdny před porodem. Na Verunku jsem byla sama. Bylo to smutné, protože jsme si na manželem nemohli ani zavolat, nemohl poslat ani dopis. Prostě musel být zcela odříznut od všech a všeho. Až po půl roce mohl jednou za měsíc přijet na víkend domů. To už bylo lepší a těšila jsem se, až už ho budu mít zase zpátky doma.
Jenže jsem se těšila zbytečně. Ano, sice se vrátil, ale byl to někdo úplně jiný. Ono prakticky začít znovu chodit s někým, s kým máte dítě, už je trochu složitější. V hlavě měl už všechno přenastavené – a to nás tak nějak rozdělilo. Najednou nám to nějak nefungovalo a nedokázali jsme se prostě domluvit.
Prostě mě vyměnil
Tak se dal dohromady se svou bývalou přítelkyní, která byla v té době také vdaná, a se kterou je teď již ženatý. Já to brala samozřejmě za obrovskou zradu, byla jsem neskutečně nešťastná, udělala jsem i pár blbostí, ale zjistila jsem, že nic prostě nezměním. Opět se sbalil a odešel. Následoval rozvod.
Nepřehlédněte: Kristýna z Brna (25): Z nudy jsem zkusila Tinder a nakonec si domluvila i schůzku. Z toho, kdo na ní přišel, se nemůžu vzpamatovat.
Já se po nějaké době dala dohromady a rozhodla se, že Verunce najdu jiného tatínka, lepšího. A opravdu to netrvalo dlouho, na seznamce jsem poznala Ivana. Byla to prakticky láska na první pohled. A to oboustranná, jak jsem se později dozvěděla. Již je to 5 let, co jsme spolu a Verunce jsme pořídili bratříčka. Všechno by bylo super, i když do idylky máme daleko – ale se dvěma dětma se ani moc idylicky žít nedá.
Chci svatbu!
Jenže přítel trvá na tom, že si mě chce vzít. Já jsem na manželství ale po minulé zkušenosti zanevřela a zařekla jsem se, že svatbu už prostě nechci. Přítel ale tvrdí, že on chce jednou za život svou svatbu zažít, je to pro něj důležité. A že jsem sobecká, protože já jsem již svatbu měla a jemu to dopřát nechci.
Co mám dělat? Bojím se, že svatba všechno zkazí. Na co potřebujeme papír? Je to podle mne úplně zbytečné – teď už to totiž vidím jinak. Ale svého přítele chápu. Dříve jsem si také nedovedla představit, že bych vychovávala dítě s někým, kdo by nebyl můj manžel.
Mám si ho vzít i přesto, že nechci?
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
