Poslední rok a půl nebyl pro nikoho snadný. Všelijaká opatření kvůli virové epidemii zasáhla v různé míře do života každého z nás. I mně se stýská po obyčejném životě a věcech, které pro nás bývaly kdysi mrknutím oka samozřejmé. Pouze z jediné záležitosti mám obavy už nyní. Jde o tzv. domácí návštěvy, které se mi podařilo za poslední rok a půl ze života dokonale vytěsnit. Jenže, už jen při pouhém pomyšlení na ně, se mi nikam nechce a vymýšlím výmluvy. Nejsem nespolečenský typ, jen trpím problémem, který mi, obzvláště v našich „přezouvacích“ končinách, silně komplikuje život.
Boty od popelnice
Problém, který mě trápí už od puberty (a příliš se mi nedaří jej korigovat) je tzv. bromodóza, česky řečeno „zapáchání nohou“. Vím, že jsou na světě mnohem závažnější nemoci a neduhy, ale ruku na srdce, koho by bavilo, poslouchat při návštěvách donekonečna narážky typu: „Máňo, musíme otevřít okno! Je tu k padnutí.“ Nebo: „To je divné, já myslel, že odpadky ráno vynesla manželka?!“ Popřípadě: „Jéje, Micce tady zřejmě někde zapadla mrtvá myš.“ A to jsou ještě reakce slušnější. Ty méně slušné se pak rovnou ptají, jestli vím, co je sprcha, zda doma vlastníme vanu, popřípadě, jestli náhodou nenosím boty, nalezené u popelnic. Kreativitě v jízlivostech se meze nekladou, a já těm lidem okolo částečně rozumím. Není moc příjemné, pozvat si na návštěvu příbuzenstvo, a už pár vteřin po zutí, čichat proti své vůli pach „rozkládajícího se čehosi“. Jenže zatímco někteří lidé osobní hygienu skutečně zanedbávají a „pach“ si přivozují vlastní vinou, já trpím podle lékaře čímsi, zvaným dědičná bromodóza. To znamená, že navzdory vší čistotě i kosmetickým prostředkům, zápach zkrátka odstranit nelze, a dlouhou dobu jej není možné ani překrývat. Takže se raději snažím, pokud možno, nikdy nikde nezouvat. Ostatně, jeden z nejhorších trapasů mládí, mi přivodily právě zuté boty…
Vykopněte dveře i s futry!
Tehdy jsem chodila do deváté třídy a stejně, jako jinde v tuzemských školách, byla i zde povinnost přezutí. Ano, v rámci udržení čistoty a relativní bezpečnosti vůči všelijakým nákazám, to dobrý počin je. Bohužel už méně populární vůči těm, kteří, když se zují, „vyráží svým odérem okna“. Protože jsem ale nechtěla, aby mou slabinu zbytečně moc lidí znalo, přezouvala jsem se někdy od sedmé třídy vždy jako poslední, obvykle v časech, kdy už byli všichni pryč, ve třídě anebo v dostatečné vzdálenosti. Jak moc se mi handicap dařilo skrývat nevím, ale „čáru přes rozpočet“ mi nakonec jednoho dne učinila zapomnětlivost. Zrovna se psala písemka z matiky a já, zamyšlená nad možnostmi, které by se mohly objevit v testu, nechala doma přezůvky. „Co teď!?“ Hrklo ve mně u školní šatny, protože jsem tušila, jaký osud čeká zapomnětlivce, a sice „capání bosky.“ Už jen při pomyšlení mě polilo horko i mráz současně. Zalapala jsem po dechu a rozhodla se, zkusit den přežít bez přezutí. O přestávce nevycházet ze třídy, o hodinách mít před nohama batoh. „Žádná věda, to zvládnu.“ Doufala jsem.
Nepřezutá jsem vydržela přes hodinu matiky, přírodopisu i fyziky. Jenže pak nadešel zeměpis, a spolu s ním i náš všetečný pan učitel, který musel vždy všemu přijít na kloub. Už od chvíle, kdy přišel, padl mu do oka můj divně položený batoh. Pořád na něj koukal, ale nic neříkal. Do konce hodiny zbývalo třicet minut a já mezi tím už hypnotizovala hodiny na zdi. Jenže, pak to přišlo. Zeměpisář vycítil mou nesoustředěnost a začal se zkoušením. Napřed v lavici, a když ze mne nedostal požadované odpovědi, musela jsem se žákovskou k tabuli. Tím vše prasklo. Nejen, že jsem dostala vynadáno za nerespektování školního řádu, ale navíc se musela zout. Prosila jsem, vysvětlovala, chtěla raději poznámku, ale marně. „Boty dolů!“ Zaburácel mužný hlas od katedry a já uposlechla. Jenže, už během prvních vteřin bylo vidět, jak celá třída, včetně učitele cosi „čuchá“. Stresový pot intenzitu mého problému zvýraznil do maximálních rozměrů a během dalších zlomků vteřin začali někteří spolužáci žádat zeměpisáře o otevření okna. Dusila jsem se také, a měla navíc pocit, že se hanbou do země propadnu. „Promiňte, vážení, ale tohle není na otevření jednoho okna, nýbrž na přímé vykopnutí dveří i s futry! Toto je fakt síla!“ Zanadával zeměpisář a pak vydal pokyn všem, kdo nemají přezůvky, a jsou v ponožkách, ať se raději obují a po cestě nezapomenou otevřít všechna okna.
Spolužáci můj handicap kupodivu nikdy nezesměšňovali, jenže má psychika byla i tak na bodu mrazu. Netušila jsem, jak mohu s podobným problémem fungovat dál. Rodiče mi tudíž našli lékaře. Jenže vyrozumění o genetické zátěži, znělo nakonec spíše jako noční můra…
Trapasy při návštěvách i osamocené bydlení
Dospěla jsem, vystudovala a začala chodit do práce. Takové, kde jsem mohla být celý den v pohorkách a utrpení ze zouvání podstupovat až v soukromí bytu. Ideální to nebylo, ale alespoň šlo o částečné řešení. Pracovala jsem, snažila se žít, přesto můj citový život trpěl. Žádný z partnerů, kterého mi život do cesty kdy postavil, mou bromodózu nerozdýchal. Buď mě opustil ihned po první domácí schůzce anebo se mnou vydržel jen pár měsíců, aby záhy zamířil jinam. Byla jsem zoufalá a jen těžko se mohla divit. Nelibý pach, zesílený navíc ještě nefunkčními parfémy a spreji, by vypudil kde koho… A tak žiji single, přestože bych měla raději manžela a rodinu. Bohužel, vlastní tělo mi vše komplikuje a já se začala vyhýbat také všelijakým návštěvám, neboť tuzemský domácí zvyk – zouvat se, mi dovedl nadrobit již tolik trapnosti a nepříjemností, že je ani nedovedu spočítat. Izolace kvůli epidemii, která před rokem a něco vypukla v celém světě, mi tak paradoxně nahrála. Se žádnými příbuznými ani kamarády jsem se najednou nemusela setkávat osobně, protože postačil jen telefonický či elektronický styk. Pro mne ráj. Avšak dnes už se zase pomalu děsím okamžiku, kdy život vjede jednoho dne do starých kolejí. Bude to fajn, jenže já budu muset zase vymýšlet, jak a proč se někde nezouvat, popřípadě nepřijít na návštěvu vůbec, i když bych ve skutečnosti tak moc chtěla…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
