Ester (36): S přítelkyní svůj vztah nikde neventilujeme, přesto se setkáváme s opovržením

V pubertě mi začalo docházet, že mě kluci nepřitahují. Hrozně jsem se za to styděla a bála se, co se s mým životem stane. Představa, že budu součástí nějaké komunity mimo většinu, se mi absolutně nelíbila.

Bohužel jsem ale postupem času musela přijmout fakt, že jsem se takto narodila, a že to nezměním. Nyní se ale setkávám s útoky lidí v mém okolí.

Myslela jsem, že je to jen hledání identity

Existovalo dost literatury pro mládež, kde bylo popsáno, že se během puberty člověk hledá. Hledá si své názorové vzory, své přátele, svého partnera. I když jsem měla staršího bratra a ten měl děti, absolutně jsem necítila, že bych je ve svém životě sama chtěla. Milovala jsem své dva bratrance, byli skvělí. Ráda jsem je hlídala. Ale nikdy jsem nesnila o vlastním dítěti. Kromě toho se mi začala líbit spolužačka. Myslela jsem ale, že je to jen nějaké pobláznění smyslů, že to přejde.

Proč zrovna já?

Všechny holky v mém okolí už s někým chodily, a já stále nic. Kluci o mě sice měli zájem, já se ale hrozně moc styděla a neuměla jsem si představit, že bych někoho z nich políbila. Ta představa byla prostě nemyslitelná. Jednou v noci se mi zdál trochu erotický sen o mojí spolužačce. Probudila jsem se a s hrůzou si řekla: „Proč zrovna já? Proč nemůžu být stejná, jako ostatní?“ Nezbylo mi, než se s tím smířit a začít si hledat lidi, kteří to mají podobně.

Anonymní spolek mi pomohl se se situací srovnat

Vyhledala jsem si spolek, ve kterém byly lesby. Pomáhaly ostatním, aby pochopily, že to půjde zvládnout. Sezení s holkama mi pomohlo, jejich osobní příběhy mě motivovaly, abych se srovnala s tím, kým jsem. Postupně jsem nalezla odvahu o tom říct rodičům. Máma mi na to tenkrát řekla, že už to dlouho tušila. Vím, že pak noc proplakala, ale co se dalo dělat – taková jsem se prostě narodila. Rodina to přijala. Nikdo mi neřekl nic hrozného.

Našla jsem si přítelkyni

Už více než 10 let jsem ve vztahu se svou přítelkyní. Ona byla jedna z těch, kdo mi pomáhal se ve spolku se situací srovnat. Sedly jsme si od první chvíle a prožily spolu krásné období. Nakonec jsem se rozhodly, že budeme spolu žít. Sice jsme si přály svatbu, ta ale nebyla z hlediska zákonů možná. Stále jsem nechápala, proč to tak je. Nejsem přeci o nic horší člověk – mám ráda jednu osobu, žiji klidným životem, chodím pracovat a chovám se slušně. Přesto si svou přítelkyni nemohu vzít.

Nepřehlédněte: Iva (41): Děti jsem nikdy nechtěla, ale manžel mi dal nůž na krk, a tak jsem se podvolila. Nyní ale trpím.

Nejsme zvyklé chodit na veřejnosti za ruku, přesto se v okolí našeho bydliště setkáváme s opovržením. Lidé na nás třeba pokřikují, ať jdeme jinam. Jsme v očích lidí automaticky ty špatné. Pořád se s tím nedokážu vyrovnat. Nikomu přeci ničím neubližuji. Chci jen klidně žít.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT