Ester (29): Po porodu jsem byla unavená a zmatená, a tak jsem sáhla vedle

Porodu jsem se děsila od chvíle, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Vlastně jsem ani neměla pořádnou radost, když jsem si uvědomila, co všechno na mě čeká. Znala jsem to z vyprávění a vždycky jsem si porod představovala jako horor. A nebyla jsem daleko od pravdy.

Co všechno musím zvládnout?

Už od přijetí do porodnice jsem byla nervózní, měla jsem bolesti a byla jsem i lehce hysterická, to se přiznám. Ale ty řeči okolo mi taky moc nepomáhaly, všichni mi jen říkali, že to musím zvládnout, že mám dýchat. Ale já jsem přece dýchala a pořád to bylo mizerné! Celé se to vleklo dvanáct hodin – a já jsem byla už tak vyčerpaná, že jsem po porodu ani nevnímala tu krásu a to, že jsem to nakonec opravdu zvládla!

Donesu vám tabletku

Na pokoj jsem se už i s miminkem dostala někdy odpoledne, sestra si malého odnesla – a já jsem mohla chvíli spát. Ale nešlo mi to, chtěla jsem ho mít u sebe. Tak mi ho sestra zase přinesla, ale večer mě začaly trápit bolesti a do toho ta únava. Sestra si tedy malého zase vzala na sesternu a mně přinesla prášek. Dala jsem si tabletku a konečně jsem usnula, v noci jsem se ale vzbudila opět, a tak jsem si šla vyptat ještě jednu.

Celé ráno v mlze

Ráno mě ale hned brzy sestry zase budily, muselo se kojit, pak se měřila teplota a pak zase vizita. Já jsem ale byla ještě nedospalá a bolavá, navíc jsem si po těch lécích přišla jako v mlhovém oparu, opravdu jsem ještě potřebovala asi spát. No nicméně muselo se fungovat. Probíhala konzultace s laktační sestrou, a pak si děti vzala jiná sestra, že je povezou na nějakou prohlídku. Sestra měla takový velký vozík a na ten položila všechna miminka i z ostatních pokojů.

Jedno jsem si vzala

Jakmile se zavřely dveře od pokoje, zadřímla jsem, když se v tu ránu zase za chvíli otevřely a sestra svolávala maminky, aby si šly rozebrat své děti na vozík. Vstala jsem z postele a vzala jsem si dítě, z toho místa, na které jsem ho dala, vím, že jsem syna pokládala na kraj. Už jsem s ním chtěla odejít, když mi na rameno poklepala paní z vedlejšího pokoje a pošeptala mi, že si beru její dítě, že tam mám i cedulku. No ale tu jsem jaksi přehlédla. Chlapečka jsem ji předala a šla hledat na vozík toho svého. Přitom jsem se cítila neskutečně trapně!

Nepoznala jsem vlastní dítě!

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu