Syn Emy (34) miloval svou sestru ještě předtím, než se narodila. Pak Honzík onemocněl. Bylo to velmi vážné, ale on hrdinsky bojoval. A jako pravý muž i během své nemoci myslel nejprve na svou maličkou sestru.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
„Můj syn Honzík (5) se se mnou mazlil na gauči a jako obvykle si strčil ucho k mému vydutému břichu a chichotal se,“ začíná Ema (34) se svým vyprávěním, „myslím, že slyším Aničku, mami,“ řekl hrdě. „Měl bys jí zpívat, usmála jsem se,“ pokračuje Ema. „Pokud uslyší tvůj hlas, pozná ho, až se narodí,“ usmívá se Ema i teď. Starší bratr Tomáš byl v pohodě, ale Honzík, kterému byly v té době 4 roky, byl nejdřív rozmrzelý, že už nebude „mazánkem“.
Po konzultaci s psycholožkou Ema Jendovi vysvětlila, jak strašně důležitá je to práce, být starším bratrem, a od té doby se Honzík pečlivě staral o svou sestřičku ještě, než se narodila. „Postarám se o ni,“ řekl Emě tehdy, když leželi na pohovce. „Já vím,“ pohladila ho po vlasech Ema.
Malá Anička
Nemusel čekat dlouho, za týden byl ze zdravotních důvodů naplánován císařský řez. Anička se narodila zdravá, s 51 centimetry a váhou 3,3 kilogramů. Honzík byl šťastný. Jenže už delší dobu trpěl příznaky jako při chřipce, hlavně byl strašně bledý a unavený. Ani nebylo divu, absolvoval dvě infekce močových cest po sobě, ale antibiotika zabrala a Honzík byl podle lékaře zdráv. Pro jistotu ho ale poslal na další testy do nemocnice.
„Šli jsme za Honzíkem na návštěvu celá rodina,“ pokračuje Ema, „jediné, co ho zajímalo, bylo, aby si mohl pochovat malou Aničku,“ dojatě vypráví Ema. A pak přišel šok. Hned dva lékaři si Emu a jejího manžela vzali stranou. „Na Honzíkově ledvině jsme našli útvar,“ vysvětlil jeden z lékařů, „je to bohužel rakovinné.“
Ema jen zalapala po dechu. Nenacházela žádná slova a myšlenky se jí rozbíhaly do všech stran. „Přeci nemůže zemřít!“ pomyslela si, „teď, když má Aničku…“ Rodiče se vrátili do nemocničního pokoje, kde Honzík držel Aničku na klíně a usmíval se: „Právě usnula.“
Konzultant z onkologie rodičům později vysvětlil postup. Nádor se pokusí chirurgicky odstranit, ale protože byl obrovský, bylo nejprve nutné pokusit se ho zmenšit chemoterapií. Než procedura začala, Honzík se vrátil na pár týdnů domů. A stále se točil jen kolem Aničky. Byla to skvělá dvojka! Když musel zpátky do nemocnice, Ema se rozhodla vzít Aničku a obě šly s Honzíkem. „Vysvětlila jsem mu, že jdeme s velkým bráchou a malou sestřičkou zažít dobrodružství,“ říká Ema.
Náročné a vyčerpávající
Léčba Honzíka hodně oslabovala a vyčerpávala, ale ani to pořádně nevnímal, protože se pořád zajímal jen o Aničku. „Půjdu a vezmu jí nějaké hračky,“ řekl a vyskočil z postele. „Když bylo potřeba, podal mi pleny a když jsem přestala kojit, pomáhal mi s přípravou sunarů,“ vzpomíná Ema. Během následujících osmi měsíců byl Jenda vždy chvíli v nemocnici a chvíli doma. Začal pomáhat také s přípravou prvních jídel, když Anička přešla na pevnou stravu.
Anička ho milovala. Stále chtěla svého brášku a zbožňovala veškerou pozornost, kterou jí věnoval. A že jí bylo hodně! „Vše, co potřebují, je být spolu,“ řekla tehdy Ema manželovi, „musím uznat, že Honzíkovi nemám šanci konkurovat,“ usmívá se. Pokaždé, když Anička plakala, Honzík běžel přes celou místnost a vydával zvuky, aby ji rozesmál. Pouto, které si mezi sebou vytvořili, bylo úžasné.
Pak Honzík dokončil 4 kola chemoterapie. Celá rodina přišla do domu na oslavu. Centrem pozornosti ale musela být Anička.
Bohužel zprávy od lékařů nebyly příliš povzbudivé. Chemoterapie nezafungovala tak dobře, jak doufali, přesto se rozhodli operovat. Operace trvala 6 hodin, ale nádor se podařilo vyndat. Byly tu však známky toho, že by se rakovina mohla šířit. Muselo být proto nasazeno ještě ozařování. „Měla jsem hrozný strach,“ říká Ema, „Honzík už byl úplně bez síly po všech zákrocích, říkala jsem si, že ho možná nezabije rakovina, ale další léčba určitě.“
Honzík se uzdravil
Po dalších 3 týdnech léčby se Honzík vrátil domů. A už se zase mazlil s Aničkou na pohovce a hrál si s jejími hračkami, aby ji zabavil. Bylo to stresující a vyčerpávající období, jediný, kdo si z toho nic nedělal, byl Jenda. Měl příliš starostí s Aničkou, tak na sebe neměl čas. Všichni se moc báli, a sourozenci byli spolu tak šťastní! Ale následující testy konečně přinesly dobré zprávy! Nádor zcela zmizel a rakovinné buňky se nerozšířily.
Oslava Honzíkových 5. narozenin byla několikanásobná! Rodina si pronajala salónek a všichni se přestrojili za nějaké superhrdiny. Honzík byl samozřejmě sám velký Superman! Po dalším ½ roce bylo stále všechno v pořádku a Honzík se dokonce vrátil do školky. Anička už chodí a blábolí a její šestiletý bratr je jediný, kdo jí rozumí!
Po všem, co společně prožili, je mezi velkým bratrem a malou sestřičkou tak silné pouto, že už se asi nikdy nemůže zpřetrhat!
