Záležitost, kterou považuji za problém, by mi možná leckterá osamělá žena i záviděla. Tedy, možná… Celý život mi totiž nadbíhají, a snaží se mě získat, výrazně starší muži. Problém ovšem není v jejich nebo mém věku ani společenském postavení, jako v samotném charakteru. Jediný z mých „nápadníků“ totiž nebyl, abych tak řekla, úplně „normální“ a okolí si mě kvůli tomu již značně dobírá. Podle názoru přátel a kolegů v práci jsem prý jen „specialistka na podivíny“. Jenže mně to vtipné nepřipadá. Často se proto sama sebe ptám: „Kde je ta chyba?“
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Výrazná dívka
Pokaždé, když se podívám do zrcadla, vidím ženu, která není podle mých osobních měřítek krásná, ale rozhodně je výrazná a něčím zajímavá. Obdobně bych mohla popsat také svůj život, který není ideální, (vlastně je místy i zoufalý), ale přesto občas dovede působit jako „vystřižený z pohlednice“. Zkrátka, i když nemám na „růžích ustláno“, dovedu s negativy života směle bojovat. Vím, kdy je čas ústupu, přesto na řadu výzev dovedu reagovat a bojovat, třeba jako „zástup několika mužů“. Ten „boj“ je pro můj život vlastně docela výstižný. Nikdy jsem nedostala nic zadarmo a nejsem ani ten šťastný typ dlouhovlasé blondýnky s chirurgickými úpravami a gelovými nehty, která si zkrátka na složité věci života sežene mužského. Ne, nekritizuji tento typ žen. Pouze tím zvýrazňuji, že do podobné skupiny nepatřím. Ani vzhledem ani povahou. Ráda se líčím, nosím vysoké podpatky i nápadné šaty, ale ruku v ruce s tím vím, že jediný, na koho se v životě mohu spolehnout, jsem já sama. Impulsy o bezbrannosti a křehkosti do okolí tedy určitě nevysílám a myslím si, že „nevysílám“ ani signály typu „snadno dostupná“.
Kluci se tě budou bát
Už na základce jsem byla slušná hráčka šachu a hlavně, dvojnásobná vítězka soutěže mladých matematiků. Bylo jasné, že se má cesta pomalu, ale jistě, ubírá buďto ekonomickým směrem anebo studii na matematické katedře. Kdo by si mě ale představil jako intelektuálku s brýlemi, hodně by se mýlil. Jako náctiletá jsem milovala rockovou muziku a do stylu toho proudu se i oblékala. Takže přiznávám, nějaká ta kritika vyučujících za „extravagantní styl“ na mou hlavu občas padla. Vzpomínám na svou fyzikářku, která mi jednou na chodbě řekla, že s „mým intelektem a vzhledem, se mě budou kluci tak akorát bát.“ Jenže, víte co? Mně to bylo tehdy k smíchu. Byla jsem připravena, stačit si v životě sama. Řekla jsem si, že všechny ty kluky nechám ostatním holkám, protože je budou potřebovat více, než já a těšila se z toho, že se mě kluci ve skutečnosti nejen nebáli, ale nalezla jsem v nich spoustu kamarádů, se kterými jsem mohla řešit počítače, matiku i různé úvahy. Jediné, na co jsem zapomněla, bylo, že výhradně za „kámošku“ by mě považovat úplně neměli. Ale, stalo se.
Madame algebra a sběratel fotografií s akty
Když jsem chodila na gymnázium, vznikla i má legrační přezdívka: „Madame algebra“. Proč, netřeba vysvětlovat. Rozhodlo o ní i to, že jsem v těchto letech vyměnila rockový styl za čistě ženský po způsobu „byznys lady“, čímž jsem svou výraznost sice opět nepopřela, ale zato se dobře cítila. A protože mi spolužáci říkali, že ve vysokých lodičkách a „malých černých“ vypadám jako nějaká akční hrdinka, jejíž zbraní je počítání, přezdívka byla na světě. „Madame algebra“ se mnou šla i na vysněnou matematickou katedru. Byla to legrace a já ji brala. Doposud byl můj život „ok“. První šok přišel až při studiích, díky kterým jsme chodívali na různé drobné exkurze po odborných pracovištích. A na jednom z nich se do mě zakoukal místní vrátný. Jenže… Mně bylo dvaadvacet a jemu skoro sedmdesát. Mimo to byl o hlavu menší než já a no… Péče o zevnějšek zrovna nepatřila k jeho silným stránkám. Vzájemným setkáním jsem se proto snažila vyhýbat. Jenže, čím víc, tím víc střet vyhledával on. Bylo to nepříjemné. Situaci naštěstí vyřešil přesun exkurzí jinam. Avšak to, co jsem se o něm za nějakou dobu dozvěděla, mi vrtalo hlavou dlouho. Prý šlo o, v soukromí nadšeného sběratele fotografií s akty, který toužil obsah z nich proměnit do reality. Neměl ale žádnou ženu, která by podobný koníček sdílela. „Ach jo.“ Pomyslela jsem si. Mé štěstí na zvláštní muže ovšem pokračovalo…
Pan bazén, podvodný umělec i višně v igelitce
Ani ne za rok, jsem na jedné společenské akci potkala muže, který chodil od hlavy až k patě v černé kůži. Protože ale mám pochopení pro výstřednosti, nenapadlo by mě, soudit ho podle šatů. Prezentoval se navíc jako slavný malíř, takže to do sebe i zapadalo. Večer tehdy probíhal normálně, ale jen do chvíle, než mě zahlédl a ihned bylo jasné, že si nedá pokoj, dokud mě „nezíská“. I on byl okolo sedmdesáti a, pro změnu, o dvě hlavy vyšší než já. Celý večer jsem, s bolestí za krkem, nuceně poslouchala chvástavé řeči o tom, ve kterých světových galeriích vystavují jeho obrazy, aby mi nakonec také jeden slíbil. Ideálně akt, a to už jsem měla v ruce, po domácku vyrobenou, vizitku. Samozřejmě jsem odmítla a později dodatečně zaslechla, že prý jde o vyhlášeného „baliče“, který svými neexistujícími obrazy rád oslňuje nic netušící mladé ženy.
Ještě zajímavější byl jeden takový pán, říkejme mu třeba Pan bazén. I jeho jsem potkala ve společnosti, na akci matematiků. Byl to až nepříjemně vyhublý, černovlasý muž ve vestičce a kraťasech se sandály, kolem šedesátky, který zase každé ženě na potkání rád vyprávěl, co všechno vlastní a jak bohatý je. Podle mých informací byl i on „známá firma“, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Do chvíle, než se za mnou sám vydal k rautovému stolku a s vizitkou v ruce začal vyprávět… O velikém bazénu, přepychovém tenisovém kurtu i luxusní vile. Protože jsem ale tušila, nechala jsem ho být v domnění, že s koncem akce skončí i debata. Neskončila. Od jednoho mého kamaráda si zjistil jméno i můj rozvrh a další den na mě čekal venku před fakultou se vskutku originálním pokusem o „dárek“. Šlo o dvě čokoládové višně bez původního obalu, zabalené jen do igelitového sáčku ze supermarketu, z nichž hned jednu před mýma očima sám snědl a na druhou se chystal poté, co jsem ji odmítla a beze slova odešla pryč. Nechápala jsem, jak může mít majitel super vily takové chování… Ale už vím. Možná je to proto, že žádnou vilu nikdy nevlastnil a jediné, čím naopak disponoval, byla řádná manželka. K čemu pak já? Omylem mě totiž vyhodnotil za movitou ženu a doufal, že si, na můj vlastní účet samozřejmě, něco užije… Neužil.
Osud, ze kterého vypadávají zuby…
Po škole jsem nastoupila do svých prvních zaměstnání a doufala, že se situace okolo mužů promění. Marně. V těchto letech jsem alespoň potkala Huga. Vysoce elegantního pána, kterému sice bylo už dost přes sedmdesát, (vlastně zanedlouho oslaví osmdesát), do práce docházel jen externě, ale na rozdíl od všech, byl alespoň on upřímný. Tvrdil mi, že je starým mládencem, protože žádnou ženu nikdy nemiloval. To prý až do chvíle, než potkal mne. Docela romantika. Ale asi už nikdy nezapomenu na náš první a také poslední milostný polibek, při kterém mu omylem vypadla část zubní protézy, s čímž i celý vážný okamžik propadl do nenávratného hávu smíchu. Naštěstí smíchu společného. Vše jsme vzali sportovně a dodnes platíme za velké přátele. Hugo je fajn, ale i kdyby byl ze zlata, náš více, jak čtyřicetiletý věkový rozdíl, už nic nedožene… Jen nevím, jestli mi to vadí. Dávno jsem řekla, že muže k soukromému životu nepotřebuji. Jediné, co mě trápí, je to, že mě ony zvláštní typy pronásledují i nadále a já už nevím, jak jim úspěšně unikat.
