Myslím, že leckterý muž mě označí za starou závistivou pannu. Přesto mám za to, že určitá kultura by měla být dodržována nejen ve všedním životě, ale i při milování. Eliška, kolegyně z práce, má už nějaký měsíc „bokový“ vztah, ačkoliv je šťastně vdaná. Její manžel David je dobře vypadající (i placený) úředník, kterého by brala každá jiná z fleku. Jen prý na milování moc není, a tak si našla druhý vztah. Naneštěstí s upoceným, hygienu takřka neznajícím opravářem, který za ní svou „tajuplnou“ oprýskanou dodávkou s nářadím dojíždí pravidelně až do práce…
Sympatická kolegyně
Je to pátý rok, co v jedné kanceláři na okraji města, působím jako administrativní síla. Někdy bývá práce hodně, jindy klid, přecházející až v nudu. Zprávu šéfa, že k nám přijímá novou kolegyni, jsem tudíž nadšeně vítala. Minimálně proto, že jsem v kolektivu jediná žena a vidina, mít kamarádku, mě těšila. Podle šéfových slov, mělo navíc jít o mimořádně sympatickou ženu ve středním věku, žijící, nazvěme to, sympaticky normálním životem. Alespoň tak šéf usoudil dle „knižního přebalu“ čili vzhledu. Já sama lidi podle vizáže, koníčků nebo životních názorů nikdy nehodnotím, takže jsem byla, pro jistotu, připravena přivítat jakoukoliv kolegyni.
Když k nám Eliška nastoupila, byla pro mne trochu jako „zjevení“. Řada přátel i kolegů, které jsem kdy měla, bývalo kupříkladu fanoušky rockových hudebních skupin nebo naopak klasiky, takže na pestrost lidí a jejich životů jsem zvyklá. Eliška však působila oproti všemu a všem až příliš jemně a zakřiknutě. Skoro se nelíčila, styl oblečení nosila sice ženský, ale minimalistický, na nose měla optické brýle, lodičky bez podpatků a na prsteníku levé ruky poctivě umístěný zásnubní a snubní prsten. Jak jsem se brzy dozvěděla, byla šťastně vdaná za jistého pana Davida, dobře vypadajícího i vydělávajícího úředníka, který ji a malou dcerku dovedl zabezpečit tak, že v podstatě pracovat ani nemusela. „To máš štěstí, takového by brala každá.“ Utrousila jsem po nějaké době v jednom z ryze „ženských rozhovorů“ a ona souhlasila. „Ano, jsem děvče z vesnice. Mohl si vybrat klidně jinou, ale neudělal to. David je hodný člověk.“ Potvrdila. Uběhlo několik měsíců a všichni jsme si o Elišce mysleli jen to nejlepší. Byla hotovým „vývěsným štítem“ dokonalého zaměstnance. Jenže pak se začaly dít věci…
Milý pan David
Eliščin manžel David byl u nás na návštěvě všeho všudy dvakrát. Poprvé sám, podruhé s malou. Musím přiznat, že sympatičtějšího chlapa jsem už dlouho nepoznala. David byl vysoký, štíhlý tmavovlasý muž s brýlemi, který nepokazil jedinou legraci. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval a už od prvního okamžiku působil jako pohodář. Zkrátka typ muže, který je pro manželství a rodinu jako dělaný. S Eliškou se mi k sobě báječně hodili. Jenže pak přišlo něco divného. Je to pár měsíců nazpět, co se Eliška změnila. Začala se líčit, pozměnila módní styl na krátké sukně a neustále něco tajila. Když jsem se ptala, zda nepotřebuje mou pomoc, odsekla, že mi do toho nic není. Nuže, není, protože jsem ani netušila, o co jde. Přesto, podivné „hihňavé“ rozhovory, vedené na zamčeném dámském WC, kam se pak i půl hodiny nemohl nikdo další dostat, byly podezřelé. Eliška myslela očividně na všechno, jen ne na práci, kterou jsem za ni musela leckdy i předělávat, aby šéf nezuřil. Doufala jsem však, že jde o dočasný jev, ač situace lepší nebyla. Po nějaké době telefony z WC ustaly, ale Eliška se pro změnu hned po obědě či v pozdním odpoledni, vždycky kamsi vytratila s výmluvou, že jde na opožděný oběd, protože nestíhá. Tušila jsem, že takhle nepravidelně na oběd nechodí, ale nahlas nic neříkala. „Třeba ji to přejde.“ Blesklo mi hlavou.
Snubní prsten na umyvadle a smradlavá dodávka
Dny ubíhaly, až jsem jednoho dne šla do místní kuchyňky omýt jablko a přitom se vyděsila. Cosi zlověstně cvaklo do umyvadla a zaseklo se na mřížce výlevky. „To je divné?“ Zamumlala jsem a z odtoku prsty vytáhla zlatý prsten, který mé oko rozpoznalo. Byl Elišky, ostatně stejně, jako „zásnubák“, který se válel hned opodál na okraji umyvadla. V dobré víře, aby se prsteny neztratily, běžela jsem jí je položit na pracovní stůl. Ona samozřejmě nikde, a tak, protože bylo pozdní odpoledne, rozhodla jsem se i já vydat domů. Vyšla jsem z budovy a zamířila přes parkoviště k tramvajové zastávce, když v tom najednou míjím oprýskanou dodávku, na které by mě nic nezaujalo, kdyby z ní nevycházely ostré zvuky ženského a mužského hlasu, prozrazující jediné. „Ach jo.“ Pomyslela jsem si a šla bez zájmu dál. Jenže tramvaj v tu chvíli ne a ne přijet, takže jsem se z nudy rozhlížela ze zastávky po okolí, když v tu chvíli mi oči málem vypadly. Z oné oprýskané dodávky se „vykulila“ Eliška a hned za ní jakýsi zpocený chlapík s pivním pupíkem a pleší, kterého bych se, s prominutím, nezeptala ani kolik je hodin. Byl to šok. Na pokračování…
Živočišná vášeňa dva milenci
Další dny jsem v práci držela jazyk za zuby, jenže Eliščiny výstřelky ignorovat nešlo. Chovala se jako utržená z řetězu, používala vulgární slova, leckdy přišla rozcuchaná, ač venku nefoukalo, jednou s vlhkými šaty od čehosi, jindy se šaty roztrženými a pokaždé podivně zaváněla, jako kdyby vypadla odněkud z dílny. „Bokový vztah“, který si sehnala, totiž provozovala v dodávce auta, s níž za ní její milý během dne jezdil. To byly ony pozdní „obědy“. Že vyměnila milého manžela za nechutného „taťku v letech“ jsem nechápala, ale ještě víc mi rozum nebral fakt, že Elišku baví, provozovat milostný poměr takhle špinavě, navíc ještě pod okny zaměstnání. Nemohla jsem být tudíž jediná, kdo ji (je) omylem zahlédl, přičemž výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Dodávku, která nemá na našem parkovišti co dělat, zmerčil po čase i šéf a kolegové, z nichž někdo viděl zřejmě ještě víc, než já. Eliška pak dostala pokárání s tím, že jestli bude situace pokračovat, ve firmě končí. Souhlasila, ale ve skutečnosti zálety trvají. Pouze jinde, navíc s dalším milencem, kterého si našla ke stávajícímu dodatečně přes internet, aby mohla chlapy, (kteří o sobě samozřejmě nevědí), střídat. Když mě zajímalo proč, odpověděla mi, že už má dost manželského života bez milování, takže je nucena, hledat vyžití jinde. „To jako svobodná nepochopíš. Vlastně já nechápu tebe. Být tak dlouho bez chlapa, jako ty, to už bych nevydržela vůbec.“ Odpověděla mi rýpavě.
Z příjemné kolegyně se nakonec vyklubala hloupá „husa“, o které ani nevím, co si myslet. Jediné, co vím je, že soudit lidi dle vzhledu se nevyplácí. Proč? Protože ti nejnormálnější a nejvzornější, skrývají obvykle nejpodivnější a nejděsivější touhy a tajemství.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
