Říká se, že někteří lidé přichází na svět s větším citem pro odhad budoucnosti. Někdo svůj dar využije v kladném slova smyslu, jiný mu může podlehnout a uvěznit sám sebe v iluzi o neomylném „věštci“. Pravdou samozřejmě je, že nikdo z nás nedovede vidět do budoucnosti s přesností. Přesto můžeme mít k občasným „viděním“ sklony všichni. Někdo více, jiný méně. Já jsem zřejmě ta šťastnější. I když, záleží na úhlu pohledu. Od svých pěti o své budoucnosti například „skálopevně“ tuším tři věci: Jednak že mi nikdy nenaroste správný „ženský hrudník“, nikdy si také nenajdu přítele či manžela a… Můj život ovlivní nečekaná rodinná zpráva. První dva body jsou už nějaký den všední realitou a mě by nyní zajímalo, zda se může stát skutečností i bod tři…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Dítě ve znamení Ryb
I když se může zdát, že je můj život neobyčejný, já podobný dojem nesdílím. Nejsem žádná vědma a narodila jsem se do obyčejné rodiny, jako, sice vytoužené, ale jinak úplně všední dítě, které vyrůstalo v panelovém sídlišti na okraji hlavního města. Rodiče, kteří nemohli mít dlouho děti, mě jako jedináčka velmi milovali a vzdělávali, ale nikdy nenaváděli k žádným spirituálním cestám. Tatínek byl ryze technicky a matematicky zaměřen a maminka se věnovala kromě úřednické práce domácnosti. Běžnou věcí u nás nebylo dokonce ani umění. Přesto se podařilo, že se dvěma ryze realisticky zaměřeným lidem, narodila dcera, esteticky zaměřená duše, jejíž schopnost empatie a jakéhosi vnitřního duchovna mnohonásobně přesáhla vlastní genetický předpoklad. Zřejmě jde o dědictví, získané přes několik generací. Já ale s nadsázkou a úsměvem občas říkávám, že za mé „schopnosti“ může spíše postavení planet ve vesmíru. V čase mého narození se totiž Slunce nalézalo ve znamení Ryb, což je znamení, považované za obecně nejduchovnější a nejemocionálnější z celého zvěrokruhu.
Přála bych si alespoň „dvojky“
Mé dětství bylo průměrné. Jako malá jsem si hrála s plyšovými zvířátky, občas mě nadchla i dřevěná autíčka a co vím, tak jsem už tenkrát milovala hezké šatičky, obzvlášť pak všelijaká cingrlátka, jako třeba prstýnky z pouti. V tomto směru jsem byla velmi dívčí typ, protože přede mnou neobstálo nic, co by se nedalo někam zavěsit. Každý korálek, každý šperk – ideálně z maminčiny skříně, jsem na sobě musela vyzkoušet. Už v sedmi letech jsem zlomila první jehlový podpatek maminčiných lodiček a samozřejmě jí tajně vytahala i veškerá líčidla z kabelky, abych poté „alchymisticky“ zjišťovala, k čemu slouží. Pamatuji si, jak se rodiče radovali, že z jejich jediné holčičky vyroste pěkná parádnice. Že bych měla nějaké „nevšední schopnosti“, které mi budou občas sdělovat vlastní budoucnost, mě nikdy nenapadlo. Myslela jsem totiž, že pocity, jako např. vědět, jak budeme vypadat nebo co nás čeká v budoucím životě, cítí každý. Že je se mnou něco jinak jsem si začala všímat až někdy v deseti letech, kdy jsem více pozorovala dospělé ženy a byla smutná, že nebudu nikdy tak krásná jako ony, protože mi nikdy nenaroste „správný ženský hrudník“. Legrační? Možná. To, že budu celý život „bez hrudníku“ jsem ale s jistotou věděla už v pěti letech. Proč? Nevím, prostě jsem to věděla a nikdo mi nevěřil. Moje máma se mým názorům, (kam patřilo i povídání o tom, že se nikdy nevdám anebo, že určitě nejsem jejich) vždycky jen smála. Jediná žena v našem rodokmenu totiž neměla hrudník menší než „trojky“, takže se má obava zdála být legrační i zbytečná. Jenže já prožívala nejen typicky dívčí trauma, ale i nevysvětlitelný pocit absolutní jistoty, pravící, že jakýkoliv jiný, než „placatý hrudník“ v budoucnu nebude… V zoufalství jsem proto toužila alespoň po dvojkách, ale v duchu stejně tušila, že marně. Vytoužené „dvojky“ totiž nepřišly v patnácti, v osmnácti, ve dvaceti ani ve třiceti a já zůstala nakonec vděčná za to, že má velikost lze označit alespoň jako „áčka“. Jistě, v současné době jsem mohla již „několikrát“ absolvovat plastickou operaci a hrudník si nechat vylepšit. Jenže, velikost prsou, se kterou jsem se bez potíží sžila, nebyla nikdy tím, co v mé duši „strašilo“. Mnohem více, než „áčka“ mi vadila ta podivná, občasně se vkrádající jistota, s jakou jsem prostě věděla, co se s mým tělem nebo osudem jednou stane. Netrvalo totiž dlouho, a záhy jsem si uvědomila, že těch věcí, které cítím a vím, je víc.
Přítele mít nebudu
Stejně, jako jsem si byla prapodivně jista „plochým hrudníkem“, bylo pro mne podvědomě samozřejmé i to, že si nikdy v životě nenajdu přítele. Proč? To jsem zatím sama nevěděla a na všetečné otázky příbuzných už jako předškolní dítě s čistým rozmyslem raději vždy odpovídala, že se nikdy nevdám a žádného mužského nechci, protože k tomu jednoduše není důvod. Příbuzenské návštěvy mohly vždycky puknout smíchy, protože můj názor nebral nikdo vážně. Proč také, když malé holčičky podobné věci říkají a někdy jim takový postoj přetrvá až do chvíle, než se poprvé zamilují. Jenže, u mne bylo všechno zase jinak. Zatímco si spolužačky už na prvním i druhém stupni základní školy plánovaly, jak se jednou vdají a založí rodiny, já jen nechápavě kroutila hlavou. Neexistoval nikdo, kdo by mě oslovil a vztahové vakuum se mnou díky tomu v klidu pokračovalo až na střední školu. Právě tam jsem se už začala postupně smiřovat i s faktem, že některé věci jsou dané a já je, nevím proč, tuším dopředu. Ledový klid, s jakým jsem nesla svou vztahovou „nepolíbenost“, brzy fascinoval nejen mé spolužačky, ale i rodiče a všechny příbuzné. Stala jsem se podivnou raritou, s níž by její „panenskost“ měnil málokdo. Jen já byla spokojená. „Osud přece nezměním.“ Říkávala jsem.
Tak snad alespoň přítelkyni
Vysvětlení otázky, proč nikdy nebudu mít žádného muže, přišlo až ve chvíli, kdy jsem se, někdy v průběhu střední, poprvé zamilovala a uvědomila si, kde byla „chyba“, lépe řečeno pravda. Více, než muži, se mi totiž odjakživa líbily ženy, což mě už mohlo klidně napadnout, ale nenapadlo. Doba, ve které jsem vyrůstala, totiž podobné záležitosti stále ještě příliš hlasitě neřešila, takže jsem těžko mohla nalézt své já dříve. Podstatné ale bylo, že má jistota, s níž jsem od začátku věděla, že žádného „manžela, partnera, přítele“ mít nikdy nebudu, byla nejen znovu pravdivá, ale nakonec měla i své konkrétní vysvětlení. Příbuzenstvo mé přiznání se k lesbické orientaci sice příliš nepotěšilo, ale na druhou stranu byli rádi, že mám v životě jasno. Jen tolik ženský typ, jako jsem byla já, se jim v roli lesbické ženy zdál přece jen dlouhou dobu nezvyklý.
Nicméně dnes, kdy už počítám roky do čtyřicítky, jsem konečně šťastně zadaná. Žena mého srdce je sice o nějaký ten rok starší než já, ale dokonale si rozumíme. Paradoxně nejvíc ve všech těch ryze dámských záležitostech, jako jsou šaty, šperky, kabelky a nekonečný zástup bot. Netrpíme totiž žádnými stereotypy ani předsudky o tom, že by snad všechny lesbické ženy musely být mužskými typy s pánským stylem šatníku nebo chováním, a užíváme si života tak, jak se cítíme nejlépe.
Konečně šťastná, ale…
Přes všechny starosti ze školních lavic musím říci, že jsem šťastná. Svou krásnou a úžasnou přítelkyni miluji stejně tak, jako se dávno nezlobím na svůj, výše řešený, hrudník… Zneklidňuje mě ale fakt, že od svého dětství cítím s velkou jistotou i jinou věc a tou je pocit, že bych nemusela být pokrevním dítětem svých rodičů. Nevím, proč si něco takového myslím, ale pronásleduje mě ta myšlenka léta. Zita, má partnerka, mi sice tvrdí, že mám podobné myšlenky pustit z hlavy, ale já si nedovedu pomoci. Možná má pravdu a každá hloupost, o které jsem přesvědčena, že se stane, mít v reálném světě váhu nemusí. Jenže k tomu, abych na „náhody“ nevěřila, jsem možná až příliš emocionálně založená. Vždyť jsem v každém ohledu dočista jiná, než rodiče i příbuzní! Avšak, i kdyby tato zpráva jednoho dne opravdu přišla, nezlobila bych se. Své rodiče miluji a rozhodně bych pochopila i toto. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, je možné, že moc velký šok by se ani nekonal. Konečně, „věděla“ jsem to přece celý život…
