Ještě před pár týdny by nikdo nevěřil, že klasické tornádo, jaké znají například obyvatelé států USA, udeří jednoho dne i v Čechách. Stalo se. Při velkém neštěstí naše rodina ovšem patří k těm, kteří měli štěstí, a tornádo samotné se jim dalece vyhnulo. Rozbouřené počasí nám však „alespoň“ poničilo, spolu s půdními prostory, střechu. S rodiči jsme následně událost vyhodnotili jako impuls, půdní prostory po desítkách let od základů uklidit. A jak to tak bývá, při důkladných úklidech se občas najde i něco zcela nečekaného…
Strach z jiného života
Pocházím z moravského kraje a domov bych nikdy za nic nevyměnila. Přesto, čas od času existovala chvíle, kdy jsem byla ráda, že mohu přespávat na studentské koleji v Praze. Rodiče jsou fajn, byť některé věci chápou jen ztuha. K takovým patřilo nejen mé rozhodnutí o budoucí profesi, ale i životě. Máma se třeba vždycky těšila, až se stane babičkou. Jenže, já o dětech neuvažuji, a kupříkladu místo mým otcem vysněné práce, kterou měl být post sekretářky v úřednické sféře, jsem si zase zvolila flexibilní zaměstnání řidičky, rozvážející zboží. Zkrátka, můj styl života je na rozdíl od představ rodičů trošku jinde. Nejsem žádná „kráska“, která by si ráda někde za stolem pilovala nehty a žvanila nesmysly o tom, jestli má kolegyně vedle nového chlapa anebo ještě starého. Místo toho raději pořádně vezmu za věc a udělám, co je třeba. A tak se občas s rodiči nepohodnu. Zajímavé nicméně je, že už jako malá holka jsem měla v ledasčem oporu ve své úžasné babičce…
Milovaná babička
Ta měla skutečné pochopení. Dokonce i tehdy, když jsem si odmítla hrát s panenkami a chtěla k Vánocům autodráhu. Zatímco naši si ťukali na čelo, ona nelenila a při výletu do Prahy mi ji tajně přivezla. Malou, ale skvělou! Jaká pak byla radost pod stromečkem, jistě popisovat nemusím. Babi byla zkrátka můj spojenec a milovala jsem ji nadevše. Bývala vysoká, zvláštně rostlé postavy, takže ani vyhublá ani při těle, ale celý život neskutečně elegantní. Tedy, alespoň minimum fotek z jejího mládí to dokládalo, stejně, jako vzhled, v jakém jsem ji pamatovala já. Odpověď na otázku, proč má taková krasavice z mládí jen pár fotografií, a to ještě takových „občankových“, mi jasná nebyla. Coby starší jsem ji sice s všetečnou otázkou konfrontovala, ale ona vždy vyhýbavě odpovídala, že fotky měla, ale zřejmě se ztratily při stěhování. Háček byl, že ona se nikdy nikam nestěhovala, protože domeček, ve kterém bydlíme, byl odjakživa dědův a její. „Možná zaúřadoval úklid.“ Pomyslela jsem si, a více se pak po babiččiných tajích nepídila. V pubertě a na střední jsem měla dočista jiné zájmy a pak, když babička zemřela, nemohla jsem nějakou dobu spoustu jejích věcí ani vidět, protože mi ji všechno až moc připomínalo.
Přítelkyně Simona
Hotové „tornádo“, prozatím jen názorové, zavládlo u nás doma někdy okolo mých pětadvacátých narozenin, kdy jsem se definitivně rozhodla přiznat, že mám v Praze už nějaký ten rok vážnou známost. Potíž byla pouze v tom, že nešlo o hocha, nýbrž o dívku – Simonu. Že mě naši opět nepochopí, jsem tušila. Přesto mi bylo trapné, neustále na obě strany lhát a vymlouvat se. Dřív či později by to stejně prasklo a já chtěla jakékoliv větší maléry, pokud možno, omezit. Stalo se. Dle předpokladu vzal situaci o něco lépe otec, ale matka se naopak totálně sesypala. Vynadala mi do všech možných i nemožných nadávek, a pak mě dokonce označila za viníka vlastních životních neúspěchů, protože jí prý od dětství dělám jen ostudu. Nikdy jsem nechtěla nosit krajková trička, tlačit kočárek s panenkou a teď ještě nebude mít vnoučata. Zkrátka hotová „katastrofa“, za kterou byla prý „spolu-zodpovědnou“ i babička, protože mě v mých zájmech a koníčcích tolik odhodlaně, a jediná, podporovala, ač nikdo nechápal proč.
Bylo mi zle. Vyhrocená situace se ale naštěstí po pár měsících urovnala. Dnes naši berou Simonu skoro jako „druhou dceru“, a její přítomnost u nás jim nevadí. Společně jsme si našly i v Praze bydlení, ač prozatím jen provizorní. Skutečně doma jsem pořád ještě v našem domečku po babičce, která mi velmi chybí, a leckdy jsem si zde kladla otázku, jak by se asi vůči Simonce zachovala ona.
Tornádo a tajemná toaletka
Roky plynuly a teprve nedávno došlo k obrovskému překvapení. Tornádo, které napáchalo v jiných obcích tolik škod, se k našemu domečku naštěstí nedostalo. Přesto, rozbouřené počasí, které panovalo na celém území Čech, nám poničilo střechu a tím pádem i půdní prostory. Přesto, o nijak velkou škodu nejde, přičemž náročným byl spíše úklid, který jsme se po mnoha letech rozhodli udělat, tzv. „od podlahy“. Všechno jsme vystěhovali. Staré časopisy a noviny vyhodili, některé věci rozmontovali. Práce šla od ruky. Mezi vystěhovanými věcmi bylo leccos, včetně staré, rozbité babiččiny toaletky z konce padesátých let, která se ani mně, ani mámě nikdy moc nelíbila a tak zůstala tam, kam ji již před roky sama babička odstěhovala. Na půdě. Protože ale otec rozhodl, že všechno rozbité je nutné rozebrat a vyhodit, pustila jsem se do „ničení“ i tohoto kusu nábytku. Jenže když jsem vyndala zásuvky, zjistila jsem, že v prostoru za nimi je cosi „zatlačeno“. „Zřejmě nepořádek.“ Pomyslela jsem si a slepené, ohnuté, zásuvkou pokroucené papíry vyndala. Jenže, najednou jsem zjistila, že ony papíry nejsou jen papíry. Byly to dopisy s několika fotografiemi jakési slečny, a šlo o babiččinu korespondenci. Dilema, zda číst či nikoliv bylo silné. Zvědavost ovšem zvítězila a já místo úklidu usedla na dřevěný krov a začetla se. Přišel obrovský šok. Nejen, že šlo o dopisy milostné, ale navíc ještě o dopisy, které si velmi důvěrně psaly dvě ženy. Babička a její přítelkyně. „A hrome! Babička měla vedle dědečka ještě přítelkyni!“ Pomyslela jsem si v mdlobách a ten den už toho moc neuklidila.
Vysvětlení, proč nám pořád scházely babiččiny fotografie z mládí, bylo rázem na světě. Všechny, které měla, věnovala zřejmě přítelkyni, zatímco ona jí dávala své. Navíc, dost dalších věcí z té doby se zkrátka nedochovalo. Pravděpodobně proto, že babička měla hodně co skrývat, a tyto dopisy, zdá se, odkládala s likvidací tak dlouho, až je už zničit nestihla. Bylo mi jí moc líto, ale na druhou stranu jsem cítila neuvěřitelný mix pozitivních emocí, protože nikdy předtím mě nenapadlo, že jsme si byly až tolik podobné. Teď už vím, že by mě a Simonu, kdyby žila, chápala. „Mám Tě moc ráda, babi!“
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
