Jev, kdy ve společnosti potkáte staršího muže a o mnoho let mladší manželku, partnerku či milenku, není mezi lidmi už nějaký „ten pátek“ ničím novým. Společnost přijímá podobnou dvojici, naneštěstí vždy o něco lépe, než když je například mezi partnery starší žena, anebo když se jedná o LGBT pár. I přesto ale dvojice ve složení starého muže a mladé ženy, vyvolávají v druhých určité negativní a stereotypní myšlenky. Nálepka „zlatokopky“ či „dobrodruha“ k nim určitě patří…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Miminko, co nemá rádo mladé
Nevím, proč to tak je, ale už od malička mě vždycky více přitahovali starší lidé. Moje máma během let často vzpomínala, jak jsem jako miminko v kočárku pokaždé hlasitě plakala a naříkala, když se na mne jen podíval někdo mladý. To prý byla hned „muzika“. Zato starší lidé, ve věku babiček a dědečků, ti na mne směli koukat kdykoliv. To jsem byla spokojená a prý ani nepípla. Mámu sice trápilo, že se o mne kvůli tomu nemůže „podělit“ ani se svými kamarádkami a známými, ale na druhou stranu se nesnažila z mého přístupu vyvozovat žádné závěry. Byla jsem malinké dítě a děti mají různě podivné zvyky i obavy, které pak s věkem samovolně vymizí. „Víš, strašně jsem se styděla. Představ si to, že ke kočárku přijde nějaká sympatická mladá dvojice, která se zrovna o miminko snaží a místo toho, aby se mohli v klidu podívat na krásné děťátko, tak ono to roztomilé děťátko začne křičet, jako, když ho na nože berou…“ Vyprávěla máma smutně a já dnes nemohu jinak, než souhlasit. Bylo to dost zvláštní, ale naštěstí jen dočasné. Podobné obavy z „mladých lidí“ s věkem skutečně brzy vymizely. Nebo lépe, transformovaly se.
Věkový rozdíl a bábovičky
Mladých lidí jsem se sice v pozdějším věku už nebála, ale popravdě řečeno, jsem si s nimi ani nějak zvlášť nerozuměla. Určité potíže mi dělal i kontakt s vlastními vrstevníky. Už, když jsem byla větší a máma se mnou chodila, hrát si na pískoviště, nesnesla jsem například, aby mi někdo z dětí bral bábovičky. A pokud to udělal, obvykle jsem si s brekem vzala zpět, co je moje a v tichosti odešla. V očích maminek druhých dětí jsem byla jasná samotářka, popřípadě budoucí introvert. Ale, nebyla to pravda. Máma se tak marně snažila, začlenit mě ve školce nebo na základce do kolektivu. Mezi dětmi jsem sice nějak přežívala, protože jsem musela, ale ve skutečnosti jsem byla duchem jinde. S přibývajícím rozumem mě brzy zajímaly dočista jiné věci a „starosti“, než vrstevníky. A tak, zatímco třeba moje spolužačky převlékaly o přestávkách panenky i na prvním stupni základní školy, já raději přemýšlela, o čem se asi baví dvě, o podál stojící, právě dozorující učitelky na chodbě. Často jsem nevydržela a šla se nenápadně podívat, abych alespoň něco z toho rozhovoru zaslechla. Ne, nebyla jsem to, čemu se říká lidově „drbna“, ale zajímaly mě zkrátka „dospělácké věci“. Toužila jsem k tomu světu patřit, protože zájmy mých stejně starých spolužáků mi přišly omezené. Byla jsem takový malý dospělý.
Schytal to otec spolužačky, učitelský stůl i létající knedlík
Moje zvláštní postoje se s roky vyvíjely. Na první pohled na mně nebylo nic zvláštního. Ale na ten druhý už bylo jasné, že jsem zřejmě „spolkla veškerou moudrost světa“. Ne, teď si dělám legraci, ale doopravdy se ze mne stal takový malý mudrc. Vzpomínám si, jak mi třeba přišlo nespravedlivé, že děti musely ve školní jídelně sedět vždycky u „ostatních stolů“, zatímco učitelé měli svůj jeden, nazdobený a vyhraněný, se slánkou a pepřenkou. Možná, že ona vyhraněnost by mi nevadila, kdyby se občas nestávalo, že na oběd přišlo učitelů víc a kdo se už nevešel, sedl si normálně k nám, zatímco obráceně to nikdy nešlo. Tehdy mi bylo deset a brala jsem to za obrovskou nespravedlnost. Takovou, až jsem se jednoho dne rozhodla, jít a k tomu učitelskému stolu si prostě sednout. Můžete hádat, jak vše dopadlo. Zakrátko si mě všiml učitel na hudební výchovu, který měl zrovna dozor v jídelně, a já dostala výtku s tím, že pokud se situace bude opakovat, mohla bych dostat poznámku do žákovské. Poslechla jsem a z obědu ten den raději odešla úplně. Protože však byly kynuté knedlíky, se kterými kluci vždycky tajně na chodbě hrávali fotbal, napadlo mě, alespoň si do jednoho z nich tajně vzteky kopnout. Měla jsem štěstí. Knedlík totiž plnou parou vyletěl do vzduchu a zamířil na schody, kde málem strefil do hlavy mou, právě do patra vycházející třídní. Dnes se té vzpomínce doslova chechtám, ale tenkrát to byl docela „drsný“ den.
Že je se mnou těžké pořízení, zjistil i otec jedné spolužačky, která mi neustále brala a nevracela pastelky. Bylo to až notorické. Běžné děti by sice podobný problém vyřešily na místě mezi sebou, jenže já na to měla jinou metodu. O potížích jsem nemluvila. Do doby, než jsem omylem před školou potkala jejího tátu. V tu chvíli jsem přidala do kroku, slušně ho pozdravila a spustila, jakáže je ve skutečnosti jeho dcera potvora, a že by ji měl lépe vychovávat. Mluvila jsem a jen při tom sledovala, jak pan M. valí nevěřícně oči. Zřejmě se ještě nikdy nestalo, aby si mu na dceru stěžovala její, stejně stará spolužačka. No, teď už jo…
První vztahy
Bouřlivé dětství bylo naštěstí brzy za mnou, a jiné problémy, než „extra dospělácké“ vystupování jsem neměla. Věci se navíc postupně rovnali s přibývajícím věkem. Na střední jsem se jako „outsider“ cítila méně a na vysoké to už bylo v klidu, protože tam studovali v některých programech i lidé jednou tak staří, jako já sama. Nikoho už ale nepřekvapím, když řeknu, že právě s nimi jsem si rozuměla zase nejlépe. Dokonce natolik, že vznikl i můj první vztah. S Petrem. Petr byl o dvacet let starší a já se do něj naprosto zamilovala. Někdo by možná řekl, že šlo o velký věkový rozdíl, ale já měla za to, že se k sobě právě díky tomu dokonale hodíme. Měli jsme na všechno stejné názory, bavili nás stejné věci, zkrátka ideál. Co ovšem od počátku dřelo, byl fakt, že si nás všichni dobírali. Nikdo totiž naší lásce nevěřil, a protože Petr už pracoval a špatně na tom finančně nebyl, dostala jsem veřejné označení „zlatokopka.“ Byla jsem zoufalá a nešťastná a netušila jsem, že Petr na tom byl po nějaké době psychicky ještě hůř. I jemu vadilo, jak si nás okolí bere často do úst. Vrcholem pak bylo, když mu jednou, „nenápadně“ začal v tomto směru domlouvat i jeho vlastní školitel. Nic mu sice nezakazoval, ale upozornil, že takový profil by mu mohl do budoucna mezi lidmi z oboru uškodit. Stal by se z něj „ten, který shání mladá děvčata“ a to on přesně nebyl. Než se náš vztah rozpadl, cítila jsem už dopředu, že je něco špatně. Bylo. A já se znovu trápila. Ne však tím rozchodem samotným, jako skutečností, že už mě zase nikdo nechápe…
Můj současný partner
Jistou křivdu našeho rozchodu jsem po nějaké době překousla s tím, že život jde dál a v mnohém mu prostě neporučím. Odpromovala jsem a nastoupila do zaměstnání. Právě tam jsem na jednom společenském večeru potkala Eduarda. Eduard byl poměrně úspěšný podnikatel se statusem „rozvedený“. Ale, ani v tomto případě nebyly jeho peníze ani status „rozvedený“ tím, co by mě k němu přitahovalo. Nebudete tomu věřit, ale byla to znovu láska a pocit, že si prostě ve všem rozumíme. Po pár setkáních se z nás stala dvojice a dnes už uvažujeme i o svatbě. Jsem šťastná. Jediný problém, který mé okolí opět nechápe, je, že nás dělí třicet pět let. A tak jsem zase za zlatokopku. Mně to ale nevadí, protože jsem nad okolím dávno mávla rukou. Podstatná je pro mne docela jiná věc. Ve vztahu s Eduardem jsem totiž definitivně pochopila, proč jsem se vždycky tolik orientovala na starší lidi, obzvlášť pak na muže. Řešení mého problému bylo přitom více, než jednoduché… Chyběl mi otec. Od svých dvou let jsem vyrůstala pouze s mámou, která byla fajn, ale slabá. A já tak vedle ní získala jakýsi pocit rychle získané dospělosti. Současně jsem ale onoho otce stále podvědomě hledala. Ano, nejčastěji ve svých potencionálních partnerech…
Čtěte také: Ema (28): Nadbíhají mi podivní starší muži a já nevím, jak jim vysvětlit, že nemám zájem
