O svůj příběh jsem se původně dělit nechtěla. Avšak z komentářů, že jsem „divná“ anebo „na sebe jen chci upoutat pozornost“, mi bývá smutno. Jistě, i mezi transgender lidmi najdeme takové, kteří mají rádi „světla reflektorů“. Nutno však dodat, že podobné jedince najdeme v každé skupině lidí. Já bych však ráda povyprávěla o něčem jiném. A sice o tom, jaký život zakouší skutečný, obyčejný a mediálně neznámý člověk, který se zkrátka narodil v jiném těle, trápí se a nejbližší okolí mu nerozumí. Svou „jinakost“ nikomu nezdůrazňuje, a přitom celé roky poctivě řeší, jak z těžké situace ven.
Proč lidé nechápou
Narodit se ve špatném těle není nic příjemného, přičemž vše okolo toho, může bezezbytku pochopit opravdu jen člověk, který podobnou situaci buďto sám na vlastní kůži prožil, anebo se s ní setkal tváří v tvář v okruhu nejbližších… Fakt, že poměrně hodně lidí transgender osoby neodsuzuje, ale pouze jim dostatečně neumí porozumět, já například chápu. Je to dáno nejčastěji tím, že jim úsudek komplikuje vrozené „cisgender“ zaměření. Uvedu příklad: Jedna z mých kamarádek ze střední, Helenka, je lesbička. Krásná holka s naprosto dívčím vzhledem. Jenže je natolik „cisgender“, (tj. osoba spokojená s tělem, ve kterém se narodila), že by si nejen nikdy neuměla představit, být sama mužem, ale dokonce si k sobě hledá i partnerky výhradně dívčího vzhledu. Mne, (stále ještě ženu, avšak s chlapeckým vzezřením) má tudíž za kamarádku, přičemž už bezpočetněkrát mi v humoru řekla, že za partnerku by mě mít nemohla, protože, cituji: „To už by si rovnou mohla hledat muže.“ Zkrátka, ač je lesbička, přes své „cisgender“ zaměření nemůže sice nikdy plně pochopit (procítit) můj životní příběh, ale na druhou stranu je tolik tolerantní a empatická, že ho zcela a bez problémů přijímá. Neodsuzuje mě, nedomlouvá mi, že jsem „divná“. Kamarádkami jsme již řádku let a dodnes se rády setkáváme na kávu nebo na nákupy.
A proč příběh vyprávím? Proto, že za odsudky řady lidí vůči transgender lidem, nemusí stát ani tak jejich zarputilé opovržení tím, že je někdo jiný, jako spíše obyčejné nepochopení, plynoucí z jejich „cisgender nastavení“, přes které si zkrátka nedovedou představit, jaké to je trápení, narodit se ve špatném těle. A protože ani nikoho „trans“ z okolí neznají, (jako Helena zná mne), názor se jim zkresluje. I tak si ale myslím, že je změna přístupu možná. Vždyť okolní lidé nás nemusí chápat doslova, ale postačilo by, kdyby zkrátka jen přijali fakt, že čas od času někdo tu smůlu má, a ve špatném těle se narodí. Že opravdu existujeme a nejsme tu od toho, abychom někoho šokovali, nýbrž proto, že příroda nás tak vytvořila.
Pořád jen „divná“
Jenže, právě s přijetím od okolí bývá největší potíž. Lidé jsou totiž všeobecně docela zvláštní. Neustále chtějí být něčím zajímaví, výjimeční a neokoukaní (často i srze naprosté hlouposti), jenže jakmile do jejich „řad“ přijde někdo skutečně odlišný, zkoprní. A pak už je jen otázkou náhody, jak se situace vyvine. Někdy šťastně, avšak častěji si většina začne z jinak vypadajícího člověka utahovat. Vždyť to leckdo zná. Kolika lidem se jen okolí posmívalo kvůli rovnátkům, výšce, malým prsům nebo brýlím? Obávám se, že velké většině. Mým problémem bylo již od dětství to, že jsem se zkrátka necítila jako holka. Nesnášela jsem nošení šatů a lákal mě svět kluků. Chtěla jsem si hrát s autíčky, lézt po stromech, stavět s kluky pevnosti, sbírat figurky dinosaurů. Jenže, to se nelíbilo ani okolí ani mým rodičům. Že jsem mnohem více klučičího než dívčího ražení, si naši všimli brzy. Přesto měli za to, že jde o přechodnou dobu. Netušili, co jsem už někdy od pěti let tušila já. Že nejsem holka, ale kluk. Avšak, jak tohle někomu říci? Navíc v době, kdy se ještě o transgender lidech skoro vůbec nemluvilo? Léta šla dál.
Ve školce i na prvním stupni základky to ještě šlo. S holkami jsem se moc nebavila a kluci mě rádi přibírali na dobrodružné výpravy. Komplikovaný vztah už ale ke mně měli někteří vyučující, kteří mysleli, že ze mne zřejmě roste lesbička a tak mnohdy nevěděli, jak se chovat. Jejich zkoumavé a tázavé pohledy jsem na sobě cítila zřetelně. Hotové peklo pak nastalo s příchodem puberty, kdy se rozdíly mezi kluky a holkami začaly zvýrazňovat a já zůstávala uprostřed. Tělesně i jménem jsem byla Dominika, jenže vzhled i nitro patřilo Dominikovi. Natolik, že mi třeba ani klasické dívčí oblečení vůbec neslušelo. Měla jsem výrazná ramena, vyšší postavu bez jakýchkoliv ženských tvarů a prsa ani ne jedničky. Do holky jsem měla daleko myšlením i vzhledem. Ženství mi připomínaly snad jen každý měsíc se opakující potíže, které mě psychicky ničily, protože jsem cítila, že tohle všechno k mému vnitřnímu já nepatří. Vždyť když mi moje máma přinesla domů jednoho dne „skvělý dárek“ – podprsenku, cítila jsem při jejím oblékání příšerné pocity. Styděla jsem se a připadala si jako klasický „cisgender/hetero“ muž, který by se měl na něčí pokyn obléci do ženských šatů. Byla jsem zkrátka muž, ne žena, jenže mé tělo se vyvinulo tak nějak „napůl“.
Strach z operace
Tlak a nepochopení okolí se pak od druhého stupně základky jen zvyšoval. Kluci se mnou sice kamarádili dále, ale děvčata mi dávala takovou „čočku“, že to lze jen stěží popsat. Pokud mi nedomlouvala, že jsem divná a měla bych se sebou něco dělat, vyptávala se zase, proč chodím jako kluk a proč se mi nelíbí kluci. V horším případě se mi přímo vysmívala. Jen stěží jsem jim mohla vysvětlit, že jsem muž, omylem narozený v ženském těle. Myslím, že leckdo by se z podobných trablů psychicky složil. Já si ale řekla, že budu silná/ý, právě proto, že jsem v jádru kus pořádného chlapa. Vystudovala jsem, našla si práci a zařadila se do běžného života. Většina lidí mě sice považovala za lesbičku, (což nebylo nejhorší), ale já se i tak v duchu trápila. Teprve o nějaký rok později jsem se začala dozvídat o možnostech chirurgické změny pohlaví a zauvažovala, zda něco podobného nepodstoupit. Ne proto, abych byla zajímavá, ale proto, že by šlo o nejkrásnější dar v životě, a sice, dostat správné tělo. Jenže, odjakživa mě sužuje strach z operací, nemocnic i jakýchkoliv hormonálních léčiv. K tomu mám již několik let skvělou přítelkyni, které nevadí, že jsem podle pohlaví žena a do operace mě netlačí, (vlastně mi ji spíše rozmlouvá). Takže jsem se nakonec rozhodla zůstat tam, kde jsem. Jako „lesbička“ i když lesbička nejsem. Ideální to není, ale má partnerka mi zatím oddaně pomáhá všechny krize překonávat.
Nicméně, právě proto, že vím, jak složité je, narodit se ve špatném těle, fandím všem ostatním, kteří se pro operaci rozhodnou. Není to vůbec snadný krok a rozhodně potřebuje odvahu. Tím spíše, že lidé, kteří podobné rozhodnutí učiní, mívají za sebou obvykle těžké dětství, dospívání i život. Proto si myslím, že by jim ho okolí mělo co nejvíce ulehčit. Čím? Obyčejnou empatií. Jak jsem řekla, cisgender transgendra nikdy úplně nepochopí, ale rozhodně mu nic nebrání, podobné lidi tolerovat a brát je zkrátka tak všedně, jako kohokoliv jiného. Lidská společnost je od přírody pestrá. Normy a měřítka, co je „ideální a co už ne“ jsme si pro sebe naneštěstí vymysleli jen mi lidé.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
