Jsem ze staré školy, za mě se učila jen ruština – a už ani z té si nic nepamatuji. Až má pětadvacetiletá dcera mě přesvědčila, abych se začala učit po večerech anglicky. Její nový přítel je totiž z Holandska a ona si přála, abych se s ním normálně domluvila.
Navíc plánují děti, takže bych jako babička měla umět alespoň pár slov. Zkušební test jsem absolvovala na dovolené v Egyptě, kde jsem se měla dorozumět podle toho, co jsem už „uměla“. Pro jistotu jsem si vzala i slovník, ale jsem na jazyky tak levá, že ani ten mi nepomohl.
Už na letišti jsem působila zmatky
Jen co jsme přistály s dcerou na letišti, nechala mě dcera komunikovat samotnou. Nebyla jsem ale schopná najít ani cestu z letiště a nepřeložila jsem jedinou ceduli. Kdyby mě nehlídala, ujel by nám autobus do naší destinace. U řidiče jsem se ztrapnila znovu, když jsem nepochopila, co mi říká a odpověděla jsem mu, že máme v kufru živé slepice.
Opilá jsem se snažila mluvit úplně na každého i na Čechy
Byla jsem z toho špatná, nešla mi výslovnost, a navíc jsem si pletla slovíčka. Nic z toho, co jsem se snažila říct, nedávalo smysl a myslím, že dcera už ze mě byla zoufalá, navíc ji to hodně mrzelo. Přiznám se, že jsem ale výuce moc nedala, i když jsem jí tvrdila opak, mohlo mi dojít, že když mě uslyší, okamžitě to pozná. Když jsme si večer zašly na skleničku do hotelového baru, ovíněná jsem se pokoušela komunikovat anglicky znovu. Našim sousedům z pokoje, kteří byli náhodou také z Česka, jsem dokonce řekla, že jsme lehké holky a přišly jsme sem na chlapy.
Pak už mi dcera zakázala mluvit anglicky úplně, slovník mi vzala a svého přítele mi dodnes nepředstavila. Stydí se za mě, dnes totiž anglicky umí kde kdo – a já se nedomluvím ani se slovníkem.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
