Duševní nemoc či psychické problémy a poruchy jsou závažné hlavně tím, že ovlivňují celý život postiženého. Není to jako chřipka, která přijde a zase odezní. Člověk na sobě musí tvrdě pracovat, hledat podporu a terapii, ale ani to není jistotou, že se uzdraví.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Co je „normální“?
„Nevěděla jsem, že se mnou není něco v pořádku, dokud jsem nedosáhla svých 20 let,“ říká Dita, „vždy jsem byla dost úspěšná, ale velký perfekcionista.“ Ditu hrozně zatěžovala její potřeba být ve všem dokonalá. Od toho, jak vypadá, jaké známky má ve škole, až po to, jak citlivě vnímá narážky a komentáře, které s ní často ani nesouvisely. „Vždy jsem potřebovala být nejlepší,“ pokračuje Dita, „ne proto, že bych chtěla být lepší než ostatní, ale protože jsem stále cítila, že nejsem dost dobrá.“
Přestože byla Dita okouzlující a vždy se usmívala, vše, co udělala, bylo hodnoceno a omíláno stále dokola v jejích myšlenkách. A stále ten stejný hlas, který ji upozorňoval na to, že není dost dobrá. Neměla ani komu to říct. A jak se o takové věci vůbec mluví? „Ale jednou na Štědrý večer, když jsem byla na oslavách u svých rodičů, mluvila jsem o všem s mámou, která mi hned poté domluvila schůzku u praktického lékaře,“ vypráví Dita, „lékař mi napsal antidepresiva, a to bylo vše.“
Nic se nezlepšilo
„Po několika měsících jsem se nakonec rozhodla využít některé z poradenských a terapeutických center, která se specializují na neurotické poruchy. „V jednom jsem si domluvila schůzku,“ říká Dita a pokračuje, „tam mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti a smíšená úzkostně-depresivní porucha.“ Jenže vše obnášelo také 2 týdny hospitalizace v krizovém centru!
To Ditu trochu vystrašilo. Co má říct v práci? Přece si nemohla nechat vystavit pracovní neschopnost na psychiatrickou diagnózu! Ona, ta úspěšná, by musela přiznat, že s ní není něco v pořádku, a co hůř, dozvěděli by se to všichni její kolegové a nadřízení! S tím jí nakonec pomohl praktický lékař a neschopenku jí vystavil on. To bylo skvělé! Horší už byla Ditina představa o léčbě. Tedy nikoli horší, ale hrozně naivní. Myslela si, že po těch dvou týdnech jí dají nějaké lepší léky a ona bude vyléčena!
„Ty dva týdny pro mě vlastně byly příjemným odpočinkem,“ vzpomíná Dita, „jenže pak jsem musela ještě 2 x týdně chodit na takzvané doléčovací skupiny. Jde o skupinovou terapii, kterou vede psychoterapeut a lidé zde hovoří o tom, jak se cítí, co se jim daří v životě nebo uvnitř sebe změnit, zkrátka si všichni dohromady povídají. Všichni dohromady máme společné téma, které nás trápí,“ dodává Dita.
Láska s příchutí diagnózy
„Marka jsem poznala na těchto terapeutických sezeních,“ popisuje Dita, „právě se vzpamatovával z vážné deprese.“ A pokračuje: „Nikdy by mě nenapadlo, že mě někdo bude považovat za atraktivní, i když možná… no… v tomhle prostředí…,“ Dita je na rozpacích. S Markem se začali kamarádit a zjistili, že ani jeden z nich není skutečný „blázen“, naopak Marek byl velmi sečtělý a hodně se zajímal o umění.
A tak si jednou domluvili schůzku s tím, že se půjdou podívat na nově instalovanou výstavu do Jízdárny Pražského hradu. Byl to příjemný den, a tak zašli také na skleničku. „V tu chvíli mi to došlo! Dívala jsem se do jeho očí a cítila, že je to člověk, se kterým bych dokázala strávit zbytek života. Zní to bláznivě, ale zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe,“ s úsměvem vzpomíná Dita, „a když jsme se loučili, políbili jsme se. Vždy, když jdu kolem toho místa, vzpomínám s láskou na náš první polibek.“
„Normální“ život je víc než iluze
„Od té doby už uplynuly 4 roky a s Markem máme krásný společný život i vzájemný vztah. Myslím, že společný základ našich zkušeností duševním zdravím pomohl posílit naši blízkost. Jsme schopni rozpoznat pokles nálady toho druhého a chápeme, že některé věci si navzájem neděláme naschvál, ale že jsou součástí našich poruch. Naučili jsme se podporovat jeden druhého i ostatní.“
S Markem jsme živým důkazem toho, že diagnóza duševní choroby neznamená, že se už nikdy v životě nebudete mít na co těšit. Neznamená to, že se už nikdy nebudete cítit šťastní. Dřív jsem opravdu nemohla najít své místo na světě, ale teď?“ vzkazuje Dita i ostatním, kdo trpí psychickými potížemi.
Marek a já společně vytváříme život, který pro nás oba stojí za to žít, kde máme lepší i horší chvíle, ale toho dobrého je mnohem, mnohem víc! A já jsem za to vděčná!
