Dáša (33): Dcera měla doučování a musela jet autobusem. Neuvěříte, kam mou vinou dojela

Díky distanční výuce začala dcera zaostávat v angličtině, a tak bylo nutné najít jí doučování. Bydlíme čerstvě na vesnici, takže na doučování musela dojíždět do nedalekého města. Tam jsem ji vozila autem. Když se nám ale porouchalo, musela dcera vyrazit autobusem.

To zvládneš sama

Dceři je jedenáct let, už se ji nebojím poslat někam samotnou, i když je pravda, že ji mám raději pod kontrolou a všude ji vozím autem. Jenže auto ten den stávkovalo, nechtělo nastartovat, a tak dcera musela vyrazit na autobus, aby o hodinu nepřišla. Doma mám ještě tříletou dcerku, s ní se mi nechtělo cestovat, bylo tedy rozhodnuto. Markéta musela odjet sama. Rychle jsem šla hledat na internet spoje do města a z něj – a všechno jsem dceři napsala na papírek.

Poprvé autobusem

V novém domě bydlíme jen krátce, dcera stihla do školy autobusem jet jen párkrát, než se všechno začalo zavírat. Spoléhala se tak na mě a na to, jak jsem jí spoje vyhledala. Přiznám se, že v jízdních řádech se sama moc nevyznám, ani mě nenapadlo, že bych dceři měla napsat také číslo autobusu, aby nastoupila správně. Napsala jsem jí pouze časy, kde je zastávka samozřejmě věděla.

Ve vesnici ale za den projede hodně autobusů, některé se míjejí o minuty, to už teď vím, taky vím, že je nutné podívat se, kam daný autobus směřuje a nejlépe se orientuje podle čísla spoje. Pro příště už budu chytřejší.

Kde jsi?

Tehdy jsem to opomněla, dcera dorazila na zastávku a hned jí jel autobus, do kterého nastoupila, ukázala kartičku, takže nemusela ani mluvit s řidičem. Kdyby si koupila jízdenku u něj, asi by jí řekl, že nastupuje do autobusu, který směřuje někam jinam. Na hlavní se totiž cesty rozdělují, Markéta měla jet doprava, do města, kdežto autobus, do kterého nasedla, jel doleva. Zahleděná do telefonu si toho samozřejmě nevšimla.

Následně mi zvonil telefon, byla to naše učitelka angličtiny, která postrádala svou žačku. Trnula jsem hrůzou, zavolala jsem ihned dceři, abych zjistila, že pořád sedí v autobuse. Řekla jsem jí, aby zjistila, kam vlastně jede a musela jsem pro ni vyrazit. Byla o dalších dvacet kilometrů dál a na úplně opačné straně.

Ještěže mi soused půjčil své auto, abych ji mohla vyzvednout. Sama sebe jsem strašně ztrapnila a dcera se mi za to směje ještě dnes. Autobusy už si hledá sama, když to potřebuje.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
ZAVŘÍT