Určitě se nepovažuji za starou, a vím, že dnešní doba je jiná, než ta, ve které jsem vyrůstala já. Vychovávat dítě ke zdravému sebevědomí a pomáhat mu, aby v životě uspělo, určitě není špatné. Přesto si myslím, že nic by se nemělo hrotit do extrému. Ani výchova ne. Jenže Alena, má sousedka, je zřejmě názoru opačného. Podle ní dřímá v její dceři skrytý umělecký talent. Realitou ale je pravý opak.
Dospělé dítě
Mary, Aleninu desetiletou dcerku, jsem pravidelně potkávala na schodech v našem starém, ale luxusním činžovním domě v centru města. Zatímco já a můj manžel jsme starousedlíci, kteří zaplatí každý měsíc nájem jen o chlup a nejraději by se přestěhovali do něčeho levnějšího, Alena a Marek jsou nedávno nastěhovaní nájemníci, kteří hluboko do kapsy rozhodně nemají. Ne, nezávidím jim to a ani jejich situaci nijak neřeším. Možná proto, že nejsou v našem starém domě svého typu jediní. Přesto existuje věc, která mě na nich od počátku tak trochu zaráží. Jde o malou Mary, jejich dcerku. Holka je to sice moc pěkná, ale kdykoliv jsem ji potkala, působila vždy tak vážně a chladně, jako by byla snad z ledu. Alespoň tak se mi zpočátku jevila. Navíc, i podle způsobu chování a mluvy, bych jí rozhodně nehodnotila na deset roků, nýbrž tak na šestnáct až osmnáct. Zkrátka zvláštní děvče. Je pravda, že abnormálně vyzrálá osobnost může být i plus, ale v případě Mary mi stejně něco nesedělo. Jako by to celé, co vidím, nebyla úplně ona.
Kurz herectví i zpěvu
Řešení okolnosti, která mi nesedí, jsem se dozvěděla záhy. Jednou jsme se totiž s Mary potkaly v nedalekém potravinovém obchůdku a zapovídaly. Já pořizovala nějaký malý nákup a ona si šla koupit svačinu. Nebo, lépe řečeno, něco na zahnání hladu, protože tři banány a pytlíček oříšků mi jako skvělá svačina úplně nepřišel. Svůj názor jsem pověděla nahlas a dostala pozoruhodnou odpověď. „Musím dbát na zdravou výživu. Jím výhradně ovoce a zeleninu, maso rybí nebo kuřecí, hlavně žádné tučné a…“ Poučila mě, jako kdyby jí bylo třicet a zrovna zápasila s těžkou nadváhou. Tehdy jsem zvedla obočí, usmála se a zkusila jí vysvětlit, že desetileté děvče s postavou hubenou jako tyčka, opravdu takhle přísný jídelníček nepotřebuje. Přesto mé podezření, že podobný jídelníček není z hlavy Mary, se záhy potvrdila. „Víte, já bych si nejraději dala čokoládu anebo nějaký dobrý koláč, jenže nemohu. Jednou ze mne bude velká herečka, možná i zpěvačka a máma říká, že linii a zdravou výživu musím udržovat už dnes, aby pak nebylo pozdě.“ Vysvětlila mi s lehce smutným hlasem a já jen nevěřícně kroutila hlavou. Bylo hezké, že z ní její máma chce mít herečku, ale tlouct jí do hlavy takové věci už v deseti letech mi přišlo neúměrně přísné. Přesto šlo o pouhý vrcholek ledovce. Malou Mary jsem totiž vídala stále častěji, obzvlášť ráno a odpoledne, když povinně ve sportovním, obíhala ulici. Rodiče si totiž přáli, aby se pohybovala, neseděla doma u PC a aktivně cvičila.
Dřina na nic
Mary mnohdy dřela tak, jako kdyby už dávno byla nějakou světovou hvězdou. Přesto si zatím nestřihla jedinou roličku. Nikde. Rodiče sice obíhali veškeré umělecké kontakty, jenže marně. Smysl mi to zpočátku nedávalo. Již brzy jsem však pochopila, proč.
Rodiči favorizovaná Mary totiž ve skutečnosti nebyla žádná ledová dívka, nýbrž docela usměvavé, pohledné a chytré děvče. Přesto jí (jako každému) pár schopností a předností scházelo. Mezi nimi bohužel i talent na zpěv nebo obyčejné divadlo. Co vím, tak jí máma Alena platila již několikátý rok soukromé hodiny herectví a zpěvu, ale nejspíš marně. Vlastně by mě zajímalo, zda ji někdy rodiče viděli v akci, anebo se v ní jednoduše jen tolik slepě viděli. Um Aleniny dcery jsme si totiž s manželem naneštěstí brzy živě ověřili. Stalo se tak v jednom z předvánočních vystoupení, které se tradičně, zimu co zimu, konalo v rámci místa našeho bydliště. Jako každý rok, šlo i letos o dobrovolnickou akci, přesto bylo žádoucí, aby všichni z účinkujících o hraní a zpěvu alespoň něco tušili. K tomu krásná Mary měla být vyvrcholením programu. S její vlastní verzí zpěvu vánočních písniček jí tudíž byl od začátku souzen úspěch. Očekávání byla velká. Bohužel však jediné, co následovalo, bylo, když ne trapas, pak zklamání. Nevím, k jakým učitelům Alena dceru vodila, ale její zpěv i celkové podání děje z jeviště bylo špatné. Nejen, že Mary neuměla ani průměrně zpívat, ale dokonce se nedovedla ani správně pohybovat. Zkrátka pódium jejím přirozeným místem nebylo… Přesto se ozvalo hlasité tleskání. Lidé jí obdiv vyjádřili, ale vypadalo to, že spíše než z radosti, ze soucitu a taktu.
Rodiče jí řídí život
Jediný umělecký zážitek mi nakonec stačil na to, abych si myslela o Aleně a Markovi své. Přičemž názor se mi ještě vyostřil, když jsem smutnou Mary po novém roce náhodně potkala na chodbě domu. Daly jsme spolu novoroční zdvořilostní řeč, a ona se mi najednou sama od sebe svěřila, že být herečkou ani žádnou jinou celebritou vlastně vůbec do budoucna nechce, protože ví, že na to nemá. Jenže, o podobných názorech nechtějí rodiče ani slyšet. „Důležité je přece to, co bys chtěla ty.“ Pronesla jsem tehdy a čekala na reakci. Na to mi Mary jen tiše odpověděla, že by ráda jednou vystudovala medicínu, ale nejspíš z toho nic nebude, protože její máma už prý doma leští poličku pro ceny, které Mary jednou jako slavná herečka získá. V tu chvíli ve mně hrklo. Protočila jsem oči v sloup a uvědomila si najednou, jak velkého omylu se na své dceři Alena s Markem dopouští. Jenže, co s tím? Sama totiž nevím, jak Mary, která by možná byla tisíckrát lepší lékařka než herečka, pomoci. Když jim nikdo nic neřekne, ztratí jejich dcera nejkrásnější část života snahou o něco, co není ona a když jim zkusím domluvit třeba já, nemusí mě vůbec poslouchat. Jsem přece jen sousedka. A sousedkám do výchovy cizích dětí být nic nemá. A také že není. Jen té malé Mary mi je líto. Přeji jí, aby byla v životě úspěšná, ale určitě ne za cenu trapasů a omylů, kdy se bude proti vlastní vůli tlačit někam, kam nepatří a opomíjet přitom směr, ve kterém by mohla doopravdy jednoho dne uspět.
PhDr. Tomáš Novák komentuje:
Vážená paní, kdysi mi vyprávěla klientka, jak pohostila svého synovce uzeným jazykem s polskou omáčkou. Omáčka je pracná, obsahuje mj. perník, mandle, hrozinky. Natěšená se tázala jak mu chutnalo. Odpověděl: „Teti, bylo to dobré, ale víckrát to nevař. „ Tolik jako motto. Dále již konkrétně:
Vaše úvahy jsou zcela správné, ale nejste kompetentní působit oproti výchovnému stylu rodičů. Svůj názor rodičům dívky říci můžete, leč přijít zpívat nevolán se obvykle nesetkává s kladným přijetím.
Něco jiného by bylo, pokud se setkáte s prokazatelným podezřením na týrání dítěte. Pak je povinností každého občana upozornit příslušný úřad – OSPOD nebo policii. Fakt, že vámi zmíněné dítě je vystaveno přístupu, jež může obsahovat prvky psychického týrání k tomuto ani k jinému zásahu žel neopravňuje.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
