Už dopředu tak trochu předpokládám, že spousta lidí mou lidskou podstatu nepochopí. Vždyť je přece běžné, aby v manželství či partnerství byli dva lidé. Ano, je. Přesto existují i jedinci, kteří si skutečný a plnohodnotný život představují jinak, a sice samostatně. Ne, řeč není o starých mládencích ani o pannách, které zůstaly vlivem osudu nedobrovolně „na ocet“, nýbrž o lidech, kteří nemají potřebu, žít v jakémkoliv páru, vrozenou. Jsme zkrátka solosexuálové, a abychom veřejnosti potvrdili skutečnost tohoto faktu, uzavíráme se sebou někdy i tzv. sologamii…
Vztahy mě nezajímají
Solosexuailita je varianta vrozené lidské orientace, na kterou by nemělo být společností nahlíženo, jako na dobrovolnou, popřípadě, za účelem upoutání pozornosti vzniklou. Někteří lidé se rodí jako homosexuálové, jiní jako heterosexuálové nebo bisexuálové. Někdo je však od narození asexuál nebo solosexuál, což je typ orientace, kterou by můj příběh rád přiblížil…
Jmenuji se Míla a okolím jsem považována za obyčejnou ženu. Vystudovala jsem, vykonávám příjemné povolání a miluji kulturu. Pouze jediná věc mi od puberty nic neříká. Jsou jí partnerské vztahy a sex. Už od dětství jsem kupříkladu nechápala všechny ty, stále dokola se opakující myšlenky dospělých o mé budoucnosti. Třeba: „Až vyrosteš, budeš mít děti.“ nebo „Teď už jsi holka na vdávání.“ či „Až budeš dospělá, najdeš si přítele, provdáš se a založíte rodinu.“ A já pokaždé reagovala: „Proč?“ Vždy šlo o jakési „kouzelné formulky“ z „kouzelných“ dialogů, které jsem slýchávala dnes a denně, ale nikdy jim nerozuměla. Naneštěstí jsem nebyla sama, kdo nerozuměl. Okolí zase nechápalo mne. Proto pokaždé, když jsem všem babičkám, tetičkám a rodinným kamarádkám rázně odpověděla, že se nikdy nevdám, nezaložím rodinu a žít hodlám sama, považovaly mě za roztomilou „rebelku“, které se smíchem na tvářích odpovídaly: „Neboj, až vyrosteš, změníš názor. Ve tvém věku jsme také s kluky nechtěly mít nic společného.“ Ony možná, ale já „solo-život“ myslela už tenkrát vážně. Skrze nepochopení a věčné vysvětlování jsem se tudíž postupně prokousávala jak dospíváním, tak i mládím. Vždy však s důvěrou, že s přibývajícími lety přijdou snad i lepší zítřky. Jenže ty byly, spolu s rostoucím číslem věku v občance, naopak horší. Co bylo u okolí ještě před pár lety považováno z mé strany za roztomilý protest, rovnalo se později podivnosti, sobeckosti či dokonce vzdoru. Babičky ani tetičky se na mne od jisté doby už nesmály, nýbrž jen ustavičně zpovídaly mou matku, zda je vše v pořádku a nejsem „nějaká jiná“, když s nikým nerandím, nemluvím o dětech a nechci se vázat na jakýkoliv vztah.
Ani lesbička ani heterosexuálka
Zajímal se kdekdo a leckdo také rád přispěchal s vysvětlením. Prý musím mít nějaký hrozný zážitek z dětství anebo mě zklamaly mužské vzory… Situace zašla dokonce tak daleko, že matka jedné spolužačky ze střední měla prý ještě ve „čtvrťáku“ obavy, zda ze mne náhodou neroste lesbička a neovlivňuji tím i její drahou dcerunku… Pravda je však taková, že jako lesbička, heterosexuálka nebo transsexuálka jsem se nikdy necítila. Narodila jsem se jako žena a jako žena žít chci. Dovedu být vášnivá a milování k životu docela intenzívně potřebuji. Přesto, nikoliv párové, tj. vykonávané ve dvojici. Pokud se totiž k milování uchýlím, jde výhradně o autoerotiku a zcela soukromou věc. Představa, že bych k takto intimním chvílím měla mít vedle sebe ještě někoho dalšího, se mi doslova příčí. Ostatně, celá řada heterosexuálů třeba říká, že to, co se u nich doma při milování děje, je soukromé, a pouze mezi nimi. Však ano. Podobně to cítím i já. Tedy: Milování je zkrátka jen má aktivita, do které nikomu nic není, a u které mi nikdo další tzv. „svítit“ nemusí. Výjimku by mohla způsobit jedině touha po dětech. Jenže já ani po dětech netoužím, tudíž nemám jediný důvod, cokoliv proti své vůli měnit.
Nešťastná stará panna?
Roky života nicméně ubíhaly a fakt, že jsem vědomě nezadaná a bezdětná, musely mé rty mezit tím opakovat snad desítkám lidí. Kamarádům, kolegům v práci, známým, příbuzným. Ovšem jen hrstka z nich skutečně pochopila, že jde o samotu vědomě cílenou, nikoliv o důsledek špatného osudu, který by mi do cesty nepřivál „toho pravého“. Někdo můj single život pochopil, jiný mě coby „starou pannu“ zbytečně litoval, a další zase všetečně vyzvídal, jaké to vlastně je, nezažít nikdy s nikým druhým milování… A víte, co si doopravdy myslím? Že je to zkušenost příjemná. Být solosexuál, (pokud jím opravdu jste), má své nevýhody, ale i jasné přednosti. Například: Nikdy nemusíte v ničem brát ohled na partnera a nikdy se nemusíte strachovat, že byste si po vášnivé noci, jako „suvenýr“, přinesli nemoc. Navíc, pokud jste žena, nikdy se nemusíte bát neočekávaného těhotenství a ani se Vás nebudou týkat žádné antikoncepční pilulky či jiné „vynálezy“. Naopak jediné, co ze „solosexu“ mít budete vždy, je úplný pocit orgasmu… Přesto, solosexualitu nikomu nevnucuji, protože není, (stejně jako jiné orientace), naučitelná, nýbrž vrozená. A to je okamžik, ke kterému jsem se chtěla dostat.
Sologamie jako důkaz samostatně žijícího jedince
Proč? Protože běžní lidé solosexuálům a lidem, kteří hodlají uzavřít tzv. sologamii (tj. „sňatek sám se sebou“), často nedůvěřují. Sologamii či solosexualitu vnímají spíše za „výstřelek“ a osoby, kterých se věc týká, berou buď za „zoufalce“, kteří neměli štěstí na vztahy a tak zahořkli, nebo naopak za výstředníky, kteří se právě skrz sologamii snaží zviditelnit ve společnosti nebo v médiích. Ano, i tací mohou existovat. Pravdou však je, že skutečný, rozený solosexuál, není ani zahořklý ani životem zklamaný, a už vůbec nepotřebuje vlastní odlišností strhávat pozornost okolí. Přičemž, pokud se pro viditelný „sňatek sám se sebou“ rozhodne, činí tak nejčastěji právě proto, aby okolí srozumitelněji vysvětlit a potvrdil, kým je.
Ve společnosti dodnes mírně nezvyklý „sňatek jedné osoby“ sologamie, není v našich končinách příliš k vidění. Přesto jsem se do budoucna rozhodla, podstoupit jej a zkusit se „provdat“ sama za sebe. Nejen proto, že chci, ale i proto, aby mé okolí lépe pochopilo, že vše, co od dětství říkám, myslím vážně, protože taková zkrátka jsem. Na druhou stranu však počítám i s tím, že leckdo ani tuto aktivitu nepochopí, a bude si nadále myslet své. Solosexuála může totiž nejlépe pochopit snad jen další solosexuál anebo orientačně příbuzný asexuál. Ostatní lidé, kteří mají vrozený zvyk, žít a především milovat se v páru, život postavený „jinak“, zřejmě jen těžko pochopí. I tak jsem se tímto příběhem snažila, vylepšit druhým, o nás solosexuálech, alespoň trochu, mínění.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
