Věštby, horoskopy, pověry… Na nic z toho jsem nikdy nevěřila. Nemyslím si, že budoucnost se dá jakkoliv předpovídat. Odhadovat snad, ale jen za určitých podmínek, známe-li navíc potřebná fakta. Přesto se nyní nalézám v situaci, která nemá obdoby. Kdysi dávno mě na ulici zastavila jakási vědma. Navzdory odmítavému postoji mi předpověděla, že na konci roku 2019 zažiji největší lásku svého života, abych ji záhy ztratila. Tehdy jsem se jí vysmála, dnes mi jde mráz po zádech.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Spletité uličky
Jmenuji se Bianka a pracuji řadu let jako „poslíček“ pro jednu větší firmu, která má své pobočky v několika velkých městech. Kariéra to rozhodně není nic moc, ale nestěžuji si. Vždycky jsem byla ráda alespoň za to málo, co mám. I proto jsem odjakživa skeptická ke všelijakým příběhům nebo pohádkám. O věštbách či pověrách nemluvě. Všední realita ze mne učinila nevšedního realistu, který hledá za každým slovem důvod a motiv, což je možná škoda, ale už taková jsem. Lépe řečeno, byla jsem. Počátek změny mé osobnosti spadá do roku 2010, kdy mě ve spletitých uličkách jednoho většího města zastavila nějaká vědma. Zpočátku jsem s ní nechtěla mít nic společného, ale paní byla neodbytná. Stále dokola tvrdila, že za svou věštbu nic nechce, abych jí dala šanci, a pak se uvidí, kdo měl pravdu. „Pravdu v čem?“ Její slova mi přišla jako shluk nesmyslů. Přesto jsem ji vyposlechla…
První a poslední noc
Paní mi vysvětlila, jak důležité místo věštba může mít. Dává nám šanci, ovlivnit svou budoucnost anebo ji alespoň znát. Znuděně jsem pokyvovala hlavou a v tom záhadná žena zmlkla. „Vidím velkou lásku, která se roky jeví jako platonická. Až do jediné noci jara roku 2019. Ta bude zlomová, vášnivá, ale i poslední. Užijte si ji!“ Vyřkla hlasem, až mi přešel mráz po zádech. Jenže, než jsem se vzpamatovala, byla už podivná paní pryč. Ještě chvíli jsem tupě koukala do odlehlé ulice, ale záhy sama sebe přesvědčila, že nic takového, jako věštby neexistuje. Do večera jsem si na paní už nevzpomněla a nevzpomněla jsem si na ni ani za měsíc, dva či pět let.
Platonická láska
Realistu ze mne dělal i fakt, že jsem v životě bývala na všechno sama. Nedařilo se mi totiž nalézt ani partnera ani partnerku (ano, jsem bisexuální) a tak jsem pochopila, že jediný člověk, který nikdy nesmí zklamat, jsem já. Ne, že bych nebyla schopna lásky, ale bohužel jsem se zamilovávala špatně. K tomu nepřispělo ani to, že největší láska mého života musela zůstat platonická. Šlo o mou sousedku přes ulici, tou dobou už v hlavním městě. Byla sice o patnáct roků starší než já, ale já ji přesto neuvěřitelně obdivovala. Jmenovala se Olga a živila se jako malířka. Znáte přece malíře… Olga však byla jiná. Na to, jak expresivní styl používala na své malby, v životě se snažila působit naopak až zkostnatěle příkladně. Chodila vždy elegantně oblečená, nádherně nalíčená s originálním účesem… Více, než osobnost malířky, ukazovala okolí cosi, jako iluzi nějaké manažerky. Snad i proto mi padla do oka a pokaždé, když jsem ji potkala, ucítila ten jedinečný pocit. Někdy se naše cesty střetly na parkovišti za domem, jindy v obchodě nebo v kavárně, kde vysedávala s podobně elegantními muži. Po nějaké době jsme se začaly zdravit, prohodily i slovo, ale marně. Ať už mezi námi bylo cokoliv, signál, který vysílala, mi dával najevo, že o sympatie ze strany jiné ženy zájem nemá. Dokonce mi jednou v kavárně přišlo, že na mne „žárlí“ kvůli letmému úsměvu od jednoho jejího (přítele?), který s ní u stolu seděl. Nevím. Upřímně, bylo to nepříjemné. Nic jsem si z toho ale nedělala, protože mě nikdy nenapadlo, že bych zrovna s Olgou mohla prožít jakýkoliv bližší vztah. Čas utíkal…
Rok 2019
Zůstala jsem přidělená do pobočky hlavního města a s hrůzou jednoho večera zjistila, že už i má třicítka bude brzy pryč a já jsem pořád sama. Co hůř… Spolu s časem jsem promarnila i veškeré příležitosti na jakýkoliv romantický vztah. Všechny ty momenty, kdy se dva lidé mají rádi, dají si šampaňské a pak prožijí úžasnou noc, byly pro mne reálné pouze ve filmu. Osud mi jediný zážitek tohoto druhu nevěnoval. Nový rok 2019 jsem proto se sklenkou šampaňského vítala, ale, jako každý rok, sama doma za okny svého bytu s pohledem do neznáma. Čas ubíhal…
Prožíváte podobné životní útrapy jako Bianka a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Poslední vášeň
Tehdy už bylo jaro. Nádherné jaro, které se místy blíží k letním romantickým večerům. Ten den bylo brzy ráno a na mé dveře kdosi hlasitě zaklepal. Šlo o souseda s dopisem v ruce, takže jsem mu otevřela. „Od paní Olgy. Bude vás čekat v kavárně, dnes o šesté odpolední.“ Sdělil, jakoby nic, předal psaní a vytratil se stejně záhadně, jako přišel. Nemohla jsem uvěřit a dopis ihned otevřela. Skutečně. Byl od Olgy, která nejen dobře věděla, jak se jmenuji, kdo jsem a jak dlouho pracuji, ale, chtěla se sejít. Překvapení bylo tak mimořádné, že mi už nic nemohlo stát v cestě. Abych se stihla na setkání připravit, odešla jsem i dřív z práce. Nikdo nemohl být zvědavější, než já. Šestá se přiblížila a Olga v kavárně čekala. Slušelo jí to, jako vždy. Pozdravily jsme se a tu začala neuvěřitelná konverzace, v níž jsem se dozvěděla, jak na mne už roky myslí, ale nikdy se neodvážila k oslovení. Až dnes, kdy je mimořádná chvíle. Jaká? To mi neřekla. Po kvalitní kávě mě pozvala do svého malířského ateliéru na šampaňské. Samozřejmě, že jsem šla. Došly jsme až za dveře a to, co se dělo dál, by šlo zařadit snad jen do nějaké neuvěřitelné romance. Olga mě napřed jemně políbila na tvář, ale po chvíli jsme se líbaly už klasicky. Její pěstěné ruce sjížděly můj dekolt a já cítila mix pocitů, o jakých ani netuším, že je mám. Následovalo slíbené šampaňské a hned po něm noc, na kterou nelze zapomenout. Působilo to dojmem, jako kdyby mi Olga vynahrazovala veškerou absenci lásky za několik let. Stejný úhel pohledu zastávala i ona. Všichni ti její pánové byli prý jen „zastírací manévr“ pro okolí. Pravou vášeň dokázala nalézt teprve dnes večer.
Do nového dne jsme se probouzely v jejím ateliéru. Když jsem pak v rychlosti běžela do práce, políbila mě se slovy „Miluji tě.“ Jaké pocity zmítaly mou duši, není třeba popisovat. O to prudší byla informace, kterou jsem se dozvěděla za několik dní, když jsem Olgu marně hledala. Ta zpráva mě tvrdě šokovala. Olga totiž podle vysvětlení mého souseda zemřela. Věděla, že musí podstoupit náročnou operaci, u které je stejně velké riziko přežití, jako úmrtí a… Nezvládla to. A tak chtěla mít ve svém nitru jasno. Proto to „rande“, proto já. A já? Dojmy z té noci mě dodnes utvářejí. Vždycky ji budu milovat, ať už je kdekoliv. Co mě však šokovalo ještě více, byla vzpomínka na podivnou věštbu před mnoha roky… Jak jen to ta záhadná paní mohla všechno vědět?!
