Beáta (35): Trápí mě nevysvětlitelný problém

Říká se, že nejtěžším protivníkem v životě je věc pouhým okem neviditelná. Například pomluva, virus nebo špatná emoce… V mém případě jde o soupeře, jehož důsledky vidím zřetelně, ale pojmenovat ho nedovedu. V širokém slova smyslu by se dal popsat jako nesympatie, nedůvěra, možná averze, naštvání… To všechno totiž v lidech vyvolávám a skutečně nevím, jak se svého prokletí zbavit.      

Třídní outsider

Vaše dcera má problém.“, „Měla by se srovnat.“, „Nevím, prostě je jiná.“ Přibližně tak znělo resumé z třídních schůzek pokaždé, kdy přicházeli naši domů. Zatímco bratr Honza prospíval málem se samými jedničkami a učitelé ho nemohli vynachválit, na mne se koukalo dočista jinak. Učila jsem se přitom dobře, nezlobila a nikomu nic zlého nedělala. Přesto jsem měla (byla) problém. Z jakéhosi těžko vysvětlitelného důvodu, jsem byla lidem už na první pohled nesympatická. Takže než aby se okolí soustředilo na konkrétní situaci, ve které jsme se nacházeli, zaměřilo veškeré síly na mne. Průběh přitom až komicky stejný. Hluboký pohled do mého obličeje, na postavu, ztvrdlé obličejové rysy protějšku, a v té chvíli jsem už mohla čekat buď odmítnutí, posměch anebo úšklebek. Na základce od spolužáků šlo o posměšky, v dospělosti o nedůvěřivý úšklebek, který záhy následovala „dobrá“ rada, jak se mám předělat, abych už příště působila správně.

Nic zvláštního

Napadne vás, že jsem musela něco pokazit, pocházím ze špatné rodiny, nebo divně vypadám. Jenže nic z toho k mému příběhu nesedí. Pocházím ze slušné, obyčejné rodiny, nic jsem nepokazila víc, než jiní „obyčejní smrtelníci“ a divně nevypadám. Lépe řečeno – nevypadala jsem. K nepřirozenému vzhledu (možná i chování) mě postupnými kroky nasměrovalo jedině okolí. Už na základce se kvůli mně rozhádalo několik učitelů. Češtinářka chtěla, abych šla na gymnázium, protože jsem prý „nedovařený talent“ a gympl by mi prospěl, matikář si myslel, že se dovedu sotva vyučit, ač jsem z matiky nemívala horší známky než trojky. Třídní zase vadilo, že při hodinách nevyrušuji jako ostatní. Ano, čtete správně. Považovala to za podezřelé, protože je přece běžné, že děti, obzvlášť puberťáci, vytrhují. Já jsem byla až moc hodná, tudíž divná a tudíž nedůvěryhodná…

Ať už šlo o budoucí školu (povolání) nebo o vzhled, každý mě pořád někam strkal. Když jsem jednou stála ve škole na chodbě a chtěla si o přestávce koupit čokoládu z automatu, přiskočila ke mně cizí holka z vyššího ročníku, rozcuchala mi ofinu a pronesla, že bych si ji měla nechat narůst dlouhou, protože takhle mi to fakt nesluší… Jednoduše, každý na mně viděl jen chyby a jejich „dokonalé“ řešení, aniž by si přitom všiml, kdo ve skutečnosti jsem.

Málo průbojná?

Nakonec jsem dostala hodnocení: Neprůbojná. Nesedělo. Postavit se za vlastní názory, koníčky i šatník jsem uměla, leč zbytečně. Vlastně, už když mě poprvé viděla má vlastní babička, řekla, že prý jsem krásná, ale nějaká divná… Přitom ničím nevynikám. Nemám tři nohy, nejsem tlustá, moc vysoká, asymetrická… Přesto mě pořád všichni samy od sebe opravují a radí mi, jak mám vypadat a jak se chovat, aby byl příště výsledek lepší. Nejhorší na tom je, že pokud je poslechnu, změna stejně nepřijde. Jedna učitelka mi v devítce mi například poradila, že bych mohla zkusit více ženský styl. Obléci pěkné věci, nenosit jen kalhoty a svetr. Pořídila jsem si jednoduché šaty (k nim lodičky bez podpatku) a čekala reakci. Mimo té, že se holky „teniskářky“ začaly posmívat, jak jsem náhle „nóbl“, stejná učitelka, která mi styl poradila, nakonec usoudila, že šaty jsou pěkné, ale pořád by to NĚCO ještě chtělo. Co je to NĚCO?! To jsem se už nedozvěděla, protože to nevěděla ani ona sama…

Na střední jsem pětkrát měnila barvu vlasů. Od rezavé po blond a vždycky jen proto, že si mě některá z dobrosrdečných učitelek pozvala na „kobereček“ a měla touhu, domlouvat mi do duše, jako kdybych snad byla jejich dcera. Druhému by do očí něco podobného nikdy neřekly, ale mě klidně. Občas jsem kritiky poslechla. Výsledek se však nikdy nedostavil. Pořád NĚCO vadilo. Psychický tlak začal být nakonec neúnosný a já si postupně připadala jako vzduch. Jako NIKDO, kdo nic není, neumí se správně obléci ani projevit. Jenže pozor! Já netoužila po potlesku okolí. Naopak, toužila jsem výhradně, aby se mnou lidé mluvili o čemkoliv jiném, než o TOM, co bych na sobě měla změnit. Aby mě přestali studovat, měli alespoň trochu taktu a natvrdo mi pořád do očí neříkali chyby, o jejichž nápravu ve skutečnosti nestáli.

Jako magnet

Jenže na kritiku a rady ostatních jsem jako magnet. Když jsem pak hledala první práci, ztratila jsem ji záhy, protože jsem se, (dle kuloárních informací), prý nelíčila a nevypadala jako ostatní reprezentativní holky, co se strojí dle katalogu. A když jsem se tento nepřirozený styl naučila reprodukovat, v jiném zaměstnání mě kolegyně zkritizovaly, že chodím vyparáděná, jak nějaká „lehká holka“. Už jsem byla zoufalá. Vím, že nejlepším všelékem by měla být magická formulka: „Buďte sama sebou a ostatní vás přijmou.“ Jenže to v mém případě selhalo jako první. Svá jsem od začátku, a kam to došlo? Problém totiž není v šatech anebo mých schopnostech, nýbrž v mém „vyzařování“, které na lidi jednoduše dobře nepůsobí. Výsledkem pak je, že mě okolí špatně „přečte“, udělá chybný úsudek a ten takřka vždy následuje touha, začít mě měnit, radit, opravovat, dokonce litovat… Jenže já už mám podobného magnetismu dost. Situace se nelepší a já momentálně docházím do stavu, kdy začínám závidět všem těm „dobře vyzařujícím lidem“, kteří udělají třeba naprostou hloupost, velkou chybu anebo si obléknou šaškovský kostým a ztrapní se, ale okolí je za to nekritizuje, nesoudí ani jim nedomlouvá. Ba naopak, pochválí je a ocení, jak jsou skvělí, silní, úžasní. To se v mém případě stát nemůže.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT