Můj příběh není tím, s čím bych se chtěla chválit. Vzhledem k tomu, že se snažím postavit se na vlastní nohy, rozhodla jsem se ho sdílet jako odstrašující ukázku toho, jak může být člověk sobecký a necitlivý při užívání drog.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
V pubertě jsem svůj život chopila za úplně špatný začátek
S drogami jsem se seznámila v mých patnácti letech. Zařadila jsem se do party, kde se prostě kouřila marihuana, brala extáze nebo dokonce koks či heroin. Marihuana byla na denním pořádku. Tehdy jsem měla za to, že jeden dva prásky večer mi nemůžou nijak ublížit. Jenže z tohoto nevinného kouření se postupně vyklubala jakási závislost.
Konečně někdo, kdo mi rozuměl
Pomalu jsem dokončovala učňák obor kadeřnice, když jsem se seznámila s Jirkou – klukem, kterého jsem poznala na bigbítu. Byl přesně moje krevní skupina –svůj, bezprostřední, s ničím si hlavu nezatěžoval, jen si užíval života – samozřejmě bez návykových látek to nešlo.
Tvrdé drogy jsem začala zkoušet ještě před zkouškami. Potřebovala jsem se učit, tak mi Jirka podal trochu kokainu. Nevím, kde ho vzal, neptala jsem se ho, bylo mi to jedno, hlavně, že to splnilo účinek. Teda alespoň jsem si to myslela. Ke zkouškám jsem ani nepřišla, kvůli koksu jsem byla tak zmatená, že jsem nevěděla, co je za den.
Školu jsem nedodělala, nastoupila jsem do továrny
Tehdy už mamka asi tušila, že se něco děje. Snažila si se mnou promluvit, ale já ji moc nevnímala, nechtělo se mi. Jediné, co pro mě mělo smysl, byla naše parta a Jirka. Po škole jsem nastoupila do jedné fabriky kousek od nás. Potřebovala jsem peníze, naše divoké večírky nebyly zrovna nejlevnější.
Aniž bych si to uvědomovala, postupně jsem se na drogách stávala závislejší. Nebudu popisovat, co všechno jsem brala. Prostě co se zrovna namanulo, to jsem si vzala. Chodila jsem po našem městečku jak největší vagas na světě, už se to nedalo ututlat. Vlastně jsem se tím pak ani netajila, protože jsem se obklopovala pouze lidmi, kteří drogy brali pořád.
Žila jsem bohémským životem
Náš vztah s Jirkou byl senzační. Objížděli jsme veškerá rocková a metalová vystoupení, woodstocky, bigbíty a festivaly. Jaké bylo ale překvapení, když jsem zjistila, že čekám dítě. Tehdy jsem moc nepřemýšlela, brala jsem to jako normální proces přírody. Nezajímalo mě, jak ho budeme vychovávat, kde budeme žít, kde vezmu na výbavičku apod. Já si dál žila ten svůj život plný alkoholu, cigaret a fetu.
Ani rostoucí břicho mě nezastavilo. Teď se za to všechno stydím, ale tehdy jsem dokázala vypít půl litru vodky za večer, vykouřit dvě cigarety marihuany a někdy přidat i něco tvrdšího. Sama sebe se ptám, proč jsem to vůbec dělala, měla jsem rodinné zázemí, kde bydlet. Ale asi se mi líbil ten pocit bezvládného těla, příval energie a prázdná hlava.
V devátém měsíci pro mě nebylo problém si dát panáka
Porod se blížil. Kontroly u mého gynekologa jsem vůbec neřešila. Až teda ke konci, kdy mě strašil s policií. Oznámil mi, že mé dítě bude zřejmě postižené a mít celoživotní následky mého odporného způsobu života. Já se tomu tehdy jen smála a první, kam jsem po prohlídce zamířila, byla místní herna, kde jsem si zapálila a poručila si panáka vodky.
Kontrakce mě překvapily asi o týden později. Zrovna jsme seděli s partou na lavičce v parku. Netušila jsem, co se děje, ale okamžitě mi zavolali záchranku. Samotný porod byl příšerný. Bolest si už nepamatuji, ale způsob, jakým se mnou jednali, nebyl příjemný. Porodila jsem chlapečka. Ukázali mi ho a hned ho převezli na oddělení JIP, protože byl na tom velmi špatně.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Barbora a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nezajímalo mě, že skončí v kojeňáku a pak v děcáku
Nebylo mi ho vůbec líto v té době. Já se jen těšila, až vyjdu z nemocnice a oslavím s kamarády, že už to je za mnou. V nemocnici jsem podepsala vyjádření, že své dítě nechci. Všichni mi to měli za zlé, sourozenci se mnou nemluví do dnes. Po příjezdu domů z nemocnice mě čekalo další překvapení – matka mě vyhodila z domu.
Já měla kam jít. Přespávala jsem u svých kamarádů. Myslela jsem, že se o mě nějakým způsobem postará sám Jirka, ale ten se už dlouhou dobu neozval. Doneslo se ke mně, že si našel práci za hranicemi a odstěhoval se. To byla rána pod pás. Vždyť jsem se zbavila dítěte, abych s ním zase rychle mohla trávit čas.
Filip (27): Přítelkyně si pořídila kočku. K čemu jsem já, to nevím.
Svůj život jsem marnila ještě asi pět let. Ani nevím jak, ale z ničeho nic jsem měla potřebu všechno napravit. Začala jsem u sebe. Snažím se od všech těch látek odvyknout. Chodím do práce a chci si dodělat školu. Jediné, na co nemám ještě odvahu je, zeptat se na svého syna, zda se mu daří dobře.
Bojím se špatné odpovědi, ale věřím, že jednou se s ním setkám a ráda se mu za všechno omluvím.
