Nejsem žádná chudinka a občas dovedu být pěkně marnivá. Přesto na Darju, dívku, kterou jsem kdysi potkala na jedné společenské události, nemám. Jako náctiletá jsem se vždycky rozčilovala, když někdo posměšně hovořil o snobech. Podobná slova jsem si brala osobně a ostře se vůči nim vyhrazovala. Přesto, po seznámení s Darjou musím přiznat, že snobové mezi námi skutečně existují.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Luxusní život
Moji rodiče netrpí bídou. Otec vysoce postavený manažer a matka, vážená osobnost, pracující v reklamě. Já jedináček, který dostával vždycky všechno. Od mala jsem proto byla zvyklá na vysoký standard. Velký dům, obří domácí televize, nejmodernější počítač, mobil a hračky všeho druhu, o oblečení nemluvě. Milovala jsem to. A ještě více jsem milovala, když jsem později vytříbila svůj vkus a mé kapesné bylo už střední tak velké, že jsem si z něj mohla občas pořídit i kabelku nebo boty, na které jiné dospělé ženy vydělávaly měsíce. Ten pocit byl prostě k nezaplacení.
Docházela jsem na fajn školu, ale často jen nechápavě pozorovala, v jakých „hrůzách“ chodily mezi lidi naše učitelky. Ty laciné napodobeniny světových značek mi byly k smíchu. „Proč to dělají? Když na značkovou kabelku nemám, tak si koupím nějakou jinou, obyčejnější, ale nebudu přece nosit napodobeninu. No ne?“ Lamentovala jsem si pod vousy a ve skrytu duše se už těšila, až si zase pořídím nějaký nový kousek. To, že laciné napodobeniny nosily (často nevědomky) i mé spolužačky, jsem neřešila. Věděla jsem, že jejich rodiče prostě peníze nemají, ale učitelky, to byla jiná. Vlastně se musím přiznat, že jsem je tak trochu svými modely škádlila. Bavilo mě jim dávat za vyučenou, když ony mě kolikrát klidně ztrapňovaly před celou třídou při zkoušení. Šlo o takovou menší bitvu, kdo z koho. A já, hloupá puberťačka, se v ní ještě vyžívala. Ráda jsem si dokazovala, jak schopná a vkusná jsem…
Přestaňte závidět a netitulujte nás snobové!
Módní časopisy jsem doslova hltala a brzy zjistila, jak návykový podobný život je. Nejluxusnější kabelky si žádaly chodit jen na neluxusnější místa a já se brzy snažila začlenit mezi ty nejoslnivější. Musím přiznat, že máma a táta mi k tomu pomáhali. Máma mě občas vzala na nějakou společenskou akci, táta mě zase brával na golf, který umím jen díky němu. Lidé, kteří nás obklopovali, byli většinou manažeři a určitě ne podprůměrní. Přesto šlo pořád o lidi, kteří se ke svým pozicím vypracovali a mnohdy opravdu tvrdě dřeli, aby něco znamenali, což platilo i o mých rodičích. Těm nikdo nic zadarmo nedal a ke všemu přišli jen tvrdou prací. Já už byla jiný případ, protože jsem do jejich světa narostla, přesto jsem považovala za správné, být bohatý, ne proto, že jsem se tak narodil, ale proto, že něco umím.
A tak jsem bytostně nesnášela všechny ty ublíženecké komentáře, které jsem občas slýchala na ulici nebo v hromadné dopravě. Pokaždé, když mě do školy nehodil táta nebo máma autem a já jela se spolužačkami v tramvaji, ozvala se nějaká „strefená husa“ s komentářem, že jsem snob. „Podívejte se na tu kabelku, boty, šaty. Takoví lidé by vůbec neměli dopravou jezdit. Peněz mají, že by ji mohli nám všem na rok předplatit! Snobové!“ Pronesla jednou jedna paní a druhá jí náramně přitakala. „Jo, tací snobové, ti musí šetřit. Bez toho děvče jistě nemá ani na jízdenku. Na drahou kabelku má, ale na jízdenku v ní určitě ne.“ Pronesla povýšenecky žena v podivném kabátu, jakoby zhltla moudrost celého světa. „Ach ne.“ Protočila jsem oči v sloup a už se těšila, až bude výstupní zastávka. To, že si podobné komentáře zčásti provokuji sama, protože vlézt do hromadné dopravy takto oblečena je skutečně pro řadu všedních lidí „drzé“, mi nedocházelo. O to víc jsem se čertila, kdykoliv někdo kohokoliv nazval snobem. Byla jsem přesvědčena, že snobové neexistují a je to jen výplod fantazie méně úspěšných lidí. Se svým přítelem Petrem, jsem se dokonce na toto téma opakovaně pohádala. Jenže pak přišla Darja a spolu s ní studená sprcha.
Slečna nejdokonalejší z nejdokonalejších
Darju jsem potkala na jedné společenské akci. Podle exklusivního oblečení mě přímo oslnila. Jediná věc na ní nebyla lacinější, než za pěticifernou částku. Měla dokonalé sandálky i extra kabelku. Mé ego se podivně vzbouřilo a já si řekla, že přesně s takovou slečnou musím kamarádit, protože mi je hodna. Jenže jsem ani omylem netušila, co nastane. Darja mě napřed přehlížela a pak mi jen řekla, že má kabelka je hezká, ale už z loňské sezony. Zamrzelo mě to, přesto ještě nešlo o impuls, odejít. Daly jsme proto druhou sklenku welcome drinku společně. Jenže, co následovalo, mě šokovalo. Darja měla příšerný styl vyjadřování, něco, jako když otevřete kanál, to zaprvé a za další mě usadila, když mi řekla, že má pouze ukončenou základní školu. Vzdělání prý nepotřebuje, protože si umí vydělat peníze bez toho. Zajímala jsem se tedy, co vyrábí, kdo je. A zjistila. Darja se živila jako modelka uměleckých aktů. Ale protože měla kolem sebe lidi, kteří ji uměli prodat, měla peníze. Jenže, kdo byla ve skutečnosti ona dívka z aktů? Ne příliš inteligentní osoba s vulgární mluvou. V tu chvíli mi spadla brada. Pak se ke mně natočil jeden její známý s tím, že Darja je už tak „známá“, že si ani přítele nemůže najít, protože ji nikdo nechce. Ne kvůli těm (celkem vkusným) aktům, ale kvůli jejímu charakteru. „Prosím vás, kdo by doopravdy chtěl nevzdělanou, namyšlenou husičku, která se umí vytahovat jen drahými šaty? O tom život není. A vědí to i ti, kteří ji v tom jejím focení podporují. Jen to nahlas neřeknou.“ Pronesl a odešel. Jeho slova mi však rezonovala v hlavě. Měl pravdu. A Darja mi tím nastavila zrcadlo, jak jsem nechtěně mohla občas působit i já.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Bára a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Ten večer, když jsem odcházela z akce domů, jsem se podívala do tmavé výlohy nedalekého klenotnictví na vlastní odraz. Už jsem tam neviděla paní nejkrásnější, ale rozumnou holku, která si svou významnost nepotřebuje dokazovat jen skrze luxusní věci. A víte, co jsem jako první udělala? Druhý den se sešla se svým přítelem Petrem a dala mu pořádnou pusu na tvář. Za to, že je možná průměrný, ale nadprůměrně mě má rád i se všemi mými vrtochy. Nejbohatší lidé jsou totiž ti, kteří mají zdravé rodinné a mezilidské vztahy. Slovo „snob“ mi vadí pořád, přesto musím říci, že jeden „snobí“ exemplář jsem opravdu potkala a příjemný zážitek to nebyl…
